Vladimír Burjánek

Jel jsem nedávno autobusem. Na čtyřce vedle seděli, jak jsem záhy z rozhovoru poznal, žáci učňovské školy z oboru kuchař. Zřejmě z různých ročníků a probírali den ve škole.

Nevím, jak je to možné, ale u nás bývá velmi často konec roku ve znamení všemožných poruch různých zařízení a techniky, jak my říkáme čas svízelů.

Je po Vánocích. Tenhle čas jsem nikdy neměl rád a považoval jsem ho snad za nejhorší v celém koloběhu roku. Nic na tom nezměnil ani od mládí slavený Silvestr.

Když narazíte na člověka, který si na vás chce smlsnout a má k tomu příležitost, je zle. Prodávali jsme staré auto. Inzerát uváděl přiměřenou cenu.

Zajímavé situace někdo vyhledává a někdo k nim přijde jako slepý k houslím. Můj soused má velmi hodnou, tolerantní ženu, která ho miluje, splní každé jeho přání.

Mnozí prarodiče mi možná potvrdí, že úspěchy, radosti i strasti vnuků berou dědečkové i babičky nějak víc a emotivněji, než prožívali to samé u svých dětí, jejich rodičů.

Během života naskládá člověk do své paměti spoustu informací. Některé se trvale usadí v mozkovém labyrintu, jiné se časem s podzimem žití vytrácejí jako padající listí.

Naše generace znala dnes velmi módní tetování pouze ve spojitosti s těmi, kteří prošli nápravným zařízením a také s potetovanými námořníky. 

Nakupování je dnes v mnohém jiné než bylo. Teď nemám na mysli dřívější shánění všeho možného od potravin až po toaletní papír.

Prožili jsme letos úžasné léto s rekordními teplotami. Nějak se mu nechtělo skončit a ukouslo si ještě kousek září, kdy už ho školáci pozorovali ze školních lavic.