Vladimír Burjánek

Vodu si lidé vždycky chránili, ať byla ve studánkách, studních či jinde. Znesvětit jakýmkoliv způsobem obecní, jak se u nás říkalo pumpu, bylo neodpustitelné.

Každá rodina má své poklady, které se často dědí z pokolení na pokolení. Nemusí to být vždycky jen zlaté mince, sbírky známek či luxusní porcelán. Někdy to jsou maličkosti.

Moje babička byla výborná kuchařka. Když se mě tehdy na svatbě zeptala paní, co vařila, jak mi chutnala svíčková, odpověděl jsem hned. Naše babička vaří lepší. 

Smutných příběhů bude mít asi čas viru, který prožíváme, víc, než těch humorných. Kresby na sociálních sítích, kde se terčem vtipu stal ministr zdravotnictví, baví mladé.

Šmejdi prý mají další taktiku. Přes internet nabízejí zboží se značnými slevami. Míří do seniorských řad a prý jim to dost vychází. Ono ale nemusí jít vždy jen o šmejdy.

Letos se mi na rybách moc nedaří. Popravdě řečeno, také moc k vodě nechodím jako jiné roky. I vedro nedělá rybí říši dobře. Chuť konzumovat a zabrat, se snižuje.

Už třetí léto zažíváme mimořádně teplé počasí. Lidé se vždy zajímali o to, v jakých klimatických podmínkách žijí a díky některým máme záznamy o počasí stovky let zpátky.

S nadsázkou se říká, že šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí. U některých lidí je ovšem šetrnost záležitostí téměř patologickou. Znal jsem jednoho takového škudlila.

Pečlivě jsme si roky zaznamenávali řeči našich dětí i vnuků. Při rodinných sezeních jsou pak slova, pronesená dnes už dospělými osobami zdrojem pobavení. 

Téměř rok se kolem domu pohybovala polodivoká kočka želvího zbarvení. Na jaře se nastěhovala nad garáž a vídali jsme ji častěji. Nejdříve před námi utíkala.