Vladimír Burjánek

Jsou věc, rozhodnutí a záležitosti, které se nedají vrátit. Třeba kámen, když už jste ho hodili daleko do moře. Nebo příležitost, když jste ji už propásli.

Jedna moudrost praví, že děti jsou květy života. Nepochybně, obecně ano, ale přístupů k jejich zdárnému vypěstování je celá řada. Někdy ani jeden z nich nebývá správný.

Za nás se vždycky říkalo, že jsou tři generace. My mladí, rodiče, tedy střední generace a potom prarodiče, babičky a dědečkové.

Náš v pořadí druhý vnuk dostudoval a pozval nás do Velké auly Karolína, kde byl, společně s dalšími mladými pedagogy, promován.

Březen jako měsíc knihy jsem letos slavil pracovně. V předstihu jsem už v únoru přerovnal a přetřídil svoji bohatou knihovnu.

Na naší chatě v jednom z údolí v Českém ráji, na břehu rybníka v lese, jsme jako děti prožili doznívající éru trampingu, který patřil k našim rodičům.

Od známého, který pracuje v jednom ze čtyř marketů v našem městě, vím, že se v obchodech krade, a ne málo. Nedávno jsem na vlastní oči viděl zákrok policie proti pobertovi.

Kdykoliv se začne na televizní obrazovce řešit šikana, vrátí se mi obrázek starý mnoho let. Snad ze sedmé třídy. Byli jsme poslední ročník složený jen z chlapců.

Naší pyrotechnikou byl v příslušné době dospívání karbid. Nikde ho neprodávali, měli ho synové nádražáků, kteří zásobovali ostatní. Na dráze dávali karbid do lamp.

Uteklo už přemnoho času od doby, kdy jsme jako děti chodily za 1 Kčs do městského kina na nedělní pohádky. Později na Chaplina  a veselohry s Vlastou Burianem.