Vladimír Burjánek

Je poslední den listopadu a rok má už „nakrátku". Vlastně vstupuje do závěrečné dvanáctiny. Listopad začal Dušičkami a končí dnes první adventní nedělí.

Nedávno běžel na internetu příspěvek nějaké paní s názvem Varující pravda. Popsala problém generací a souhlasil jsem s ní hned v úvodu, že jsme to museli někde zbabrat.

Když se u nás ve vsi opravovala před mnoha roky turbína, v náhonu Jizery pracovali  opálení a svalnatí chlapi. Jedním z nich byl i náš rodák Pepa Pozdňa. 

Seděli jsme v horkém letním odpoledni pod naší chatou u rybníka. V údolí Nebákova, na jednom z krásných míst Českého ráje. Popíjeli jsme odpolední kávu.

Litoměřice jsou krásné město s majestátným Radobýlem nad ním, který obdivoval už i Mácha. S nádherným okolím, meruňkovými sady, líně tekoucím Labem. 

Vždycky jsem si říkal, že mě šmejdi nedostanou. Člověk ale nemá chválit dne před večerem. Seděl jsem u počítače a najednou se mi na obrazovce objevila reklama.

Tak prý loni se uskutečnilo nejméně svateb asi od roku 1918. Žít na psí knížku, jen s přítelem je obecně rozšířenou skutečností. Horší je, že se rodí i méně dětí.

Končí prázdniny, čas dovolených a zlatá žeň cestovních kanceláří. S blížícím se podzimem budou proti hlavní sezóně už jen paběrkovat, ačkoliv i tak to k životu stačí.

Moje spojení s hradeckým rozhlasem je letité. Už jako student  jsem tu byl na praxi díky režisérovi Láďovi Rybišarovi, se kterým jsme se znali z divadélka Kompas.

Když politici vykřikuji, že máme být na co hrdí, mají pravdu. Mnohdy to bývá ale tak, že větší hrdost můžeme projevovat tomu, co už bylo, než tomu, co je.