Vladimír Burjánek

Když jsem se počátkem tohoto týdne vypravil na vrbové proutky, potřebné k upletení čerstvé pomlázky, vrátil jsem se ve vzpomínkách o řadu let zpátky. 

Dnešní mladí majitelé chytrých telefonů si jen těžko mohou představit dobu našeho dětství, kdy ve vsi byly třeba jen dva telefony. Byly to takové místní tiskové kanceláře.

Na zastávce dálkového autobusového spoje narůstala fronta příchozích, kteří se poslušně řadili za sebou. Pak se objevila uspěchaná madam se třemi velkými taškami.

Pokaždé, když nastane zlom v našem školství v otázce povinné maturity z matematiky - a že jich už od mé zkoušky dospělosti bylo - lituji humanitně orientované studenty. 

Vyvolávači na poutích slibující hory doly, byli  neviňátka proti těm současným. Nemluvím teď o reklamních nesmyslech na zaručený růst vlasů či zhubnutí.

Bývalo kdysi běžné, že lidé spolu uměli vzájemně komunikovat. Když host přišel do restaurace na kávu, nehledal volný stolek, ale přisedl k dalšímu a dal se s ním do řeči.

Málokterý jazyk má třeba u slov tolik významů jako naše mateřština a s nimi se dá žonglovat neuvěřitelně. Dokladem mohou být třeba semaforské repliky. 

Včerejší den a především večer, který v nás ještě rezonuje, byl jen krásný závěr celého předvánočního času. Adventní doba nabádá k zastavení a běží přitom ke svému vrcholu.

Dnes máme třetí adventní neděli. V minulých dnech jsem cestoval několikrát autobusem na delších tratích. Člověk se dívá okénkem ven a přemýšlí o všem možném.

V rodinném albu máme spoustu historických fotografií. Rád si prohlížím ty svatební. I na nich je vidět, jak šel pokrok. Nastrojená babička s dědečkem v ateliéru.