Vladimír Burjánek

Když byla letos na podzim vyřešena každoroční záhada, jestli a kdy porostou, vyrazil početný houbařský národ do lesů.  Dnes rostou houby nějak později.

Dva týdny už žáci zahřívají školní lavice a někteří z nich možná už utržili zápis o nesprávném chování. Ve škole, bylo to tak ve 4. třídě, jsem ulovil kuriózní poznámku.

Jestli vám přišla internetem úvaha moudrého pána s tituly před i za jménem, možná jste s ním souhlasili jako já.  Srovnává, jak se změnily některé hříchy ctěné po generace.

Každá vesnice nabízela a nabízí pestrou škálu figurek, lidí a lidiček i vážených postav a všichni dohromady tvoří krásnou místní galerii i nezaměnitelný koloryt místa. 

Pokaždé, když jsem poslouchal diskuse o možnosti vodáků a cyklistů požít třeba jen určené množství pitelných tekutin alkoholických, vzpomněl jsem si na partu vodáků od nás.

Na našem srubu z třicátých let, který upraven stojí v jednom z Podtroseckých údolí, jsme měli neskutečné zážitky. 

Řadu let bydlel pod naší zahrádkou v domku blízko vody zvláštní soused. Vášnivý čtenář, věčně usazený s knížkou mezi vchodovými dveřmi, opřený o futra. 

Kdysi se tomu říkalo jít s dobou. V módě, výrazových prostředcích, účesu, chalupě, novém autu, prostě ve všem. Dnes být in, znamená daleko širší spektrum.

Když jsem se počátkem tohoto týdne vypravil na vrbové proutky, potřebné k upletení čerstvé pomlázky, vrátil jsem se ve vzpomínkách o řadu let zpátky. 

Dnešní mladí majitelé chytrých telefonů si jen těžko mohou představit dobu našeho dětství, kdy ve vsi byly třeba jen dva telefony. Byly to takové místní tiskové kanceláře.