Vladimír Burjánek

Naše děti a vnoučata u počítačů streamují, tweetují, chatují, laikují. Pro ně to jsou běžná slova, u kterých si ani neuvědomují, že nenápadně opouštějí rodný jazyk.

Možná se rádi jako já zastavíte při cestě městem u plakátovacích ploch. Oznamují a inspirují nás, kam můžeme jít, co pěkného vidět, kam si jít zatančit nebo se pobavit.

Je to už dlouho, co byla první vlna šmejdů okrádajících lidi. Zvaní na zájezdy spojené s předváděčkami všeho možného - od kuchyňského nádobí až po zakoupení domů u moře.

Dnešní svátky jara prožíváme už podruhé jinak. Bez velikého hemžení, radostného pobíhání koledníků s pomlázkami i unavených kroků zmožených polodospělých pomlázkářů.

Naše generace zažila nejen doma, ale i ve škole tělesné tresty. Na základní škole se ukazovátko paní učitelky změnilo v rákosku, když se stala situace nezvladatelnou.

Při nedávné oblevě se u nás zvedla hladina Jizery. To je pokaždé signál pro místní, aby se šli podívat na most, co dělá voda.

Můj dědeček i otec byli obchodníky každým coulem. Tohle umění jsem ani po jednom z nich nezdědil. Pamatuji si jen, co oba říkali - každý kousek má svého kupce.

Mám nápad, pronesl Jirka Vařejda silným hlasem, když jsme jako kluci seděli na schodech u kostela a nevěděli, co dělat. Půjdeme k sedlákům na jabka!

Člověk si má dát pozor na to, co konzumuje. Náš vnuk pracuje u firmy, která má sídlo ve Švýcarsku. Občas tam  jezdí a přiveze i nějaké zajímavé lahůdky, hlavně sladkosti.

Zlomil jsem si ruku a pohmoždil při úrazu oba kotníky. Škoda, že už není bába z Mříčné, vzpomněl jsem si. Zlomeniny, naraženiny, výrony. Tady pomáhaly její zázračné ruce.