Dagmar Ruščáková

„Au!“ Špatný krok na schodech vedl k tomu, že jsem se rukou chytla trámu, které primárně není k chytání určen. Pravda, nespadla jsem, ale  měla jsen zapíchnutou třísku.

„Raz dva tři, přidáme ruce, vějíř rozevřít! Váha na pravé přední, levá úkrok. Hrdý postoj!“ Stojím v tělocvičně proti zrcadlům a připadám si jako nešťastný čtyřnožec.

Jak se na něco od jídla napíše „Babiččina“ nebo „Jako od babičky“, nejspíš se to prodá podstatně líp, než kdybyste tam napsali třeba „Jako od tchýně“.

Sedím s notebookem na klíně, přichystaná napsat svůj rozhlasový fejeton. Má číslo 553 a téma je stůl. Začnu sebejistě, ale po druhém odstavci vím, že nevím. O čem měl být?

„Na to, že to jsou nesmysly, jste to četla moc hezky,“ pochválila mě zdravotní sestra. Tím skončila ta… důstojnější… část foniatrického vyšetření.

S jistými obavami se dívám na kovové pouzdro svého nového rollapu. Plakát, který bych z něj měla vytáhnout a připevnit, měří na výšku dva metry. Já metr šedesát.

Novou divadelní hru jsem psala s takřka budovatelským nadšením. V první řadě se mi líbil námět. V tomto případě rizika na první pohled zodpovědného přístupu k životu.

Sedím v křesle, a s jistým zoufalstvím sleduju, jak dokonale jsou na podlaze v šikmých slunečních paprscích vidět spokojeně se povalující chuchvalce chlupů.

Letošní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě se blížil, a já pořád ještě neměla vyřešenou zásadní otázku - kdo mi bude dělat parťáka na stánku? 

Zavrtěla jsem s nevírou hlavou. Proč to ten člověk napsal zrovna takhle? Dívala jsem se na Facebooku na fotku malého krámku z dob minulých.