Dagmar Ruščáková

Sedím na dřevěné lavici a sleduju kolbiště. Vlastně jízdárnu ve španělské Córdobě, kde za zvuků hlasité hudby předvádějí své umění nádherná mohutná zvířata se svými jezdci.

Sedím na křesle, notebook na klíně a snažím se tvořit. Proti mně stojí velký vlkošedý pes. Dívá se na mě intenzivně. Vyrábí ty nejpsovatější psí oči, na jaké se zmůže.

Náhle otvírám oči. Snažím se rychle zorientovat. Co mě probudilo tentokrát? S nataženýma ušima poslouchám tmu. Někde u okna bzučí zmatená moucha.

Sedím s počítačem na klíně, koukám na seznam zvukových souborů a trochu zoufale si představuju, jak budu pouštět hudbu, když zároveň musím být na jevišti.

„Au!“ Špatný krok na schodech vedl k tomu, že jsem se rukou chytla trámu, které primárně není k chytání určen. Pravda, nespadla jsem, ale  měla jsen zapíchnutou třísku.

„Raz dva tři, přidáme ruce, vějíř rozevřít! Váha na pravé přední, levá úkrok. Hrdý postoj!“ Stojím v tělocvičně proti zrcadlům a připadám si jako nešťastný čtyřnožec.

Jak se na něco od jídla napíše „Babiččina“ nebo „Jako od babičky“, nejspíš se to prodá podstatně líp, než kdybyste tam napsali třeba „Jako od tchýně“.

Sedím s notebookem na klíně, přichystaná napsat svůj rozhlasový fejeton. Má číslo 553 a téma je stůl. Začnu sebejistě, ale po druhém odstavci vím, že nevím. O čem měl být?

„Na to, že to jsou nesmysly, jste to četla moc hezky,“ pochválila mě zdravotní sestra. Tím skončila ta… důstojnější… část foniatrického vyšetření.

S jistými obavami se dívám na kovové pouzdro svého nového rollapu. Plakát, který bych z něj měla vytáhnout a připevnit, měří na výšku dva metry. Já metr šedesát.