Dagmar Ruščáková

S těžko skrývaným znechucením zírám na předpověď počasí. Zase přes třicet stupňů! A ještě v ty dny budu muset být v Praze. Brr. Představím si nepříjemně vyhřátý byt.

Jdu se psy lesem a moc si to užívám. Je vrcholné léto, les voní pryskyřicí, huňaté borůvkové keře se modrají bohatou úrodou. Na kraji lesa už dozrávají maliny.

Na tomhle místě vždy aspoň přibrzdím. Pod sebou vidím půvabnou krajinu kolem Vřešťovského rybníka, ohraničenou hřebenem, jemuž vévodí Zvičina. 

Dívám se zamyšleně do kalendáře. Kruci, nebudu doma na popelnicový den! To je pořádná komplikace. Nad jejím řešením se musím zamyslet - a patrně požádat sousedy o pomoc.

Sedím u svého stánku na pražském veletrhu Svět knihy a sleduju davy. Je až neuvěřitelné, kolik přišlo lidí! Neuvěřitelnější je snad jen množství vystavených knih. 

„Ty jsi ale krásnej pejsek!" zajásala úplně cizí paní a po mém souhlasu si šla pomazlit našeho strašlivého vlčáka.

Jdu se psy známou cestou lesem a očima propátrávám okolí. A to přesto, že jsem v příměstském lese, kde díky většímu množství lidí a cyklistů na zvěř narazíme jen málokdy.

Je večer a já netrpělivě čekám, jaké téma bude vyhlášeno na další den. Do svého příběhu potřebuju akci, mám rozehrané drama. Konečně se téma objeví a ve mně poklesne srdce.

Jaro u mě s sebou nese touhu po změnách. Člověk se vybalí z vrstev zimního oblečení. Příroda se mění, nabídne čerstvé barvy a vůně. Proč bych měla být pořád stejná?

Lidové slavnosti Velikonoc jsou u nás vcelku pochopitelným souhrnem úkonů oslavujících jaro a nový život, přičemž křesťanská tradice tomu dodává určitý časový řád a...