Dagmar Ruščáková

Bylo nebylo, z obce Zálesí na Královédvorsku vedla po hřebeni kopce krásná cesta ke skalním útvarům, nazývaným Čertovy hrady.

Stojím vedle koňského box. Na jedné straně já, na druhé nádherný bílý hřebec. Kolem nás znějí hlasy komentované prohlídky, ale pro mě se na okamžik zastavil čas.

Sedím v křesle, na klíně mám notebook a pokouším se spřádat myšlenky. Jenže mi to vůbec nejde. Copak někdo může efektivně přemýšlet, když mu kolem hlavy lítá moucha?

Bylo nebylo, naše prvorozené vnouče dostalo k prvním narozeninám takřka geniální hračku. Něco jako malé elektronické piano.

Jedu po poloprázdné dálnici, uvolněně držím volant a poslouchám oblíbenou hudbu. Končí horký den, nebe je jasné, a v šikmých slunečních paprscích vypadá krajina půvabně.

Jdu pěknou lesní cestou, je krátce po dešti, vzduch voní a ptáci štěbetají. Jdu jen proto, abych šla. Není to vycházka s nějakým cílem, říkám tomu, že jdu chodit.

„Jo, je to pěkná písnička,“ souhlasila se mnou jedna z diskutujících, „ale mě vadí ten cirkus okolo, víš? Ten patos“. Zamyslela jsem se. Patos se v naší zemi nenosí.

Minulou neděli se sešly dva svátky naráz - Den vítězství a Den matek. A mě se to v hlavě spojilo a přemýšlela jsem nad vítězstvími, kterých mohou dosáhnout právě matky. 

„Na co si ti dva hrajou?“ Můj muž svírá volant o něco pevněji, než by musel, jak se snaží ovládnout podráždění. Na dálnici před námi se totiž předjíždějí kamiony.

Sedím u notebooku a z monitoru na mě zírá prázdná stránka. Kurzor si poklidně tiká a čeká, kdy začnu. Musím psát! Termín se blíží. Pokusím se sebrat rozuteklé myšlenky.