Dagmar Ruščáková: U stolu
Vždy, když máme s Dedivadlem hrát představení na nějakém novém místě, dostanu od organizátorů dotaz: „Co pro vás máme připravit?“ Moje odpověď je po všechny ty roky v podstatě stejná: „Potřebujeme stůl a čtyři židle, zbytek si už zařídíme.“
Čtěte také
Všechny moje hry se točí kolem toho, co a proč lidé dělají, když je život pošťuchuje nečekaným nebo nepříjemným směrem. Vyprávím tedy příběhy o lidech a jejich vztazích. V takovém případě potřebuju mít na jevišti stůl.
Protože stůl samozřejmě neznamená jen jídlo. Je to místo, kde spolu lidé řeší vše, co jim právě letí životem. V dobrém, podrážděném, občas i ve zlém. Většinou jsou centrem diskuzí stoly kuchyňské. Svůj díl dramat si samozřejmě přisvojí i stoly v pracovnách, dílnách a kancelářích, ale ty jídelní celkem logicky vedou.
U stolu si lidé vidí do očí a dobře se slyší. Na stole je místo nejen pro jídlo a pití, ale i pro knihy, bloky, dokumenty. Vejdou se na něj tužky, barvy, mobily a notebooky. O stůl se člověk může unaveně opřít, stejně jako do něj praštit, když emocím povolí pojišťovací ventil.
Čtěte také
Čas strávený u stolu nad sdíleným jídlem a pitím je něco, co lidem dělá moc dobře na duši. Možná i proto těžko snášíme, když nám taková posezení kazí všelijaké diety. Ať už je za nimi zdravotní problém, nebo jen věčná snaha udržet si váhu aspoň trochu odpovídající výšce.
Vezměte si třeba rodinné sešlosti. Určitě chápete, že je nedoprovází spousta dobrot jen proto, aby zúčastnění nebyli o hladu! Jídlo totiž nesytí jen tělo… Není divu, že takový jídelní stůl a jeho věrné židle za roky své služby nasají víc emocí a dramat než jakýkoliv jiný kus nábytku. Stůl je centrem domova a domov je centrem našeho srdce.
Takže už chápete, proč potřebuju mít na jevišti stůl. Je tu ale jedna pozoruhodná drobnost, jejíž význam mi zatím uniká. Proč vlastně mám v každé ze svých her mezi rekvizitami koště?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
