Vladimír Burjánek: Rychlík

17. květen 2026

Nedělní káva

Nejel jsem vlakem asi deset let. Kolegyně z Deníku, také už seniorka, křtila v pátečním rozhlasovém Habaději knížku Mandarinka a byl jsem pozván. Nevím, co mě to napadlo, když jsem se rozhodl, vypravit se do Hradce Králové vlakem. Shodou okolností stejným spojem, jakým jsem před lety jezdil do práce. Býval často opožděný, v zimě vymrzlý a krajně nespolehlivý.

Proto jsem přesedlal na autobus. Ráno jsem tedy zakoupil jízdenku tam i zpět a s ostatními cestujícími čekal. Chvíli v hale, chvíli v chladném březnovém ránu na perónu.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Generace

V čase odjezdu naskočilo na tabuli zpoždění mého rychlíku o deset minut, pak dvacet, třicet.

Oslovil jsem pana výpravčího, jak to vypadá, jestli dnes vůbec pojedeme „Skončili na cestě,“ odpověděl mi, „rozhasila se jim mašina. Jsou to staré křápy a už nic nevydrží.“

Nebyla to povzbudivá informace, ale čekal jsem ještě dál. Když se ovšem délka opoždění začala protahovat na čtyřicet, padesát a dokonce šedesát minut, znervózněl jsem. Jak se to přehouplo přes hodinu, ztratil jsem veškerou důvěru.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Varující pravda

Vzpomněl jsem si na moji letitou zkušenost, kdy v každém týdnu měl tento rychlík „sekyru“, že buď nejel stroj, nebo nebyli lidé. U okénka na výdej jízdenek jsem se tedy zeptal, zda jejich přepravce bere v této situaci zpět zakoupené jízdenky. A jen kontrolní otázkou oslovil paní, zda si myslí, že vlak pojede, neboť mi za deset minut jede odvedle autobus.

„Běžte raději na autobus,“ poradila mi. Tak jsem asi po deseti letech nepoznal, jak se železnice vyrovnává s úrovní dopravy. Vlastně poznal, jako dříve, nic se nezměnilo.

autoři: Vladimír Burjánek , baj