Vladimír Burjánek: Varující pravda

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Děti

A autorka pokračuje: „Rodiče posílají děti do prestižních a drahých škol, kde se naučí anglicky říkat slovo „nejvyrukavičkovatější“, ale nenaučí je česky říkat Dobrý den, Děkuji, Prosím, nebo Sedněte si.“

„Když vidím znuděné mátohy s telefonem v rukách, jak neustále něco ťukají, s hrubkami, které ani nevymyslíš, něco čtou a přitom nepřečetli žádnou pořádnou knihu, není mi dobře. Byla jsem si zaběhat do míst, kam jsme kdysi chodili randit, líbat se a dotýkat se s chlapci,“ píše ona paní.

„Dnes se pomalu víc muchlují ženy se ženami, spíš chlapci s chlapci. V ruce mají pořád smartfón a každý si s někým píše, v lepším případě alespoň virtuálně randí.“

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Generace

„Skoro všichni jdou na vysokou školu, kde se nic praktického a společensky užitečného nenaučí. Jen chodí a „studují“ názvy oborů, které vám nic neřeknou. Masmédia, webdizajny, grafické dizajny sociální práce a spoustu dalších ptákovin. Lopatu, krumpáč, hrábě neumí ani vzít do ruky. Hlavně, že umí chytit Pokémona. Je smutné, jak jsme děti vychovali. My rodiče i učitelé.“

„První, co jsme jim zrušili, byly povinnosti. Rozvážejí se do škol auty, potom jim kupujeme byty, auta, aby se měly lépe, než my. Vždyť nemají ani po čem toužit. Mají všechno a přitom nic. Nemají tužby, snahu, nemají ani cíle,“ říká autorka.

Smutné a v mnohém pravdivé. Když jsem dokončil tuhle kávu, z televize jsem zaregistroval zprávu, že polovina rodičů plánuje dát svým dětem milión korun k osmnáctinám. Krásný dárek, určitě zasloužený.