Hrál na pódiu s Glenem Hansardem i v uličkách Benátek. Muzikant, restaurátor a učitel Vojtěch Mrověc
Teď vám představíme hned několik světů. Naším hostem Vojtěch Mrověc, absolvent Fakulty restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli, kde dnes už působí jako pedagog. A kromě toho také hraje na housle a violu, ilustruje knížky a na Základní umělecké škole v Poličce učí děti výtvarný obor. Ještě i plave a hraje florbal.
Tak ani nevím, s čím začít. Dají se vůbec všechny vaše aktivity stihnout?
Těžko se to dá všechno stihnout. Ale občas také hostuji v menších barokních ansámblech, protože barokní muzika, to je moje srdcovka. Máme teď projekt se smyčcovým kvartetem, česko-ukrajinským pěveckým sborem Sonjašnyk a písničkářem Pavlem Helanem.
Čtěte také
Jako dítě jste musel být hyperaktivní, ne?
Nevím. Nikdy jsem nebyl na žádných testech, jestli jsem ADHD, nebo hyperaktivní.
Co bylo dříve? Touha po výtvarném umění nebo po muzice?
Měl jsem takový moment, kdy jsem se rozhodoval, jestli bych šel v patnácti letech na konzervatoř, když jsem studoval violu, nebo bych zůstal u výtvarného umění. Ale řídil jsem se svou prvotní myšlenkou, protože jako dítě jsem chtěl být malíř. Tak proč bych to měnil? Ve třech letech jsem si řekl, že budu malíř.
Potom se to transformovalo do restaurování, ale k vlastní tvorbě se postupně vracím. Vybíral jsem si tedy uměleckou školu a dokonce jsem už měl vybranou Fakultu restaurování. A střední školu jsem si vybíral na základě toho. I při konzultacích na fakultě mi doporučili, aby šel na gymnázium. Tedy zvolil jsem dobrušské gymnázium.
Restaurování si velmi vážím, člověk se rozhlédne po celé naší republice a díky různým programům se podívá i do zahraničí.
Vojtěch Mrověc, restaurátor, pedagog, hudebník, ilustrátor i sportovec
Vystudoval jste pak restaurátorství v Litomyšli. Co si člověk pod tím má představit? Je to asi hodně různorodá záležitost.
Vystudoval jsem restaurování nástěnné malby, sgrafita a mozaiky. Vše, co souvisí s omítkou. S oblibou nadneseně říkám, že jsem takový zedník s vysokou školou.
Čtěte také
Vy jste jako Ferda mravenec, práce všeho druhu. Protože to není jen o umění, ale musíte být dobrý i ve fyzice nebo chemii, mě napadá.
Je to tak. Součástí docela náročného přijímacího řízení je jak test z chemie, tak ze všeobecných znalostí, výtvarné kultury a také výtvarné dovednosti.
Kde všude jste už pracoval? Vím, že během studií jste byl dokonce i v Benátkách, což je takové srdce celosvětového umění.
Určitě. Já si restaurování velmi vážím, člověk se rozhlédne po celé naší republice a díky různým programům se podívá i do zahraničí. Tedy má první samostatná delší tříměsíční zkušenost byla v Benátkách, kde bylo úžasné pracovat. Je to Mekka umělců. Nad kanály jsem chodil po lešení a restauroval různé štuky i kámen, nástěnné malby, fresky, pozlacování. Rád na to vzpomínám. A po večerech jsem hrál na housle.
Jako pouliční umělec?
Také. Začínalo to jako busking. Seznámil jste se tam se spoustou umělců a dospělo to až do takové fáze, že jsem hrál po restauracích, dokonce jednou i na náměstí San Marco naproti Palazzo Ducale, tedy před Dóžecím palácem.
Vystudoval jsem restaurování všeho, co souvisí s omítkou. S oblibou nadneseně říkám, že jsem takový zedník s vysokou školou.
Vojtěch Mrověc, restaurátor, pedagog, hudebník, ilustrátor i sportovec
Dalo by se tím hraním po ulicích uživit?
Někdo to tak má, ale určitě je to náročné skloubit například s rodinným životem. Je to úžasná zkušenost, dá se tím uživit a otevře to dveře k dalším možnostem. Hudba a hraní na ulici vnímám jako takový univerzální jazyk.
Čtěte také
Jste tedy teď pedagogem na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice v Litomyšli, hrajete na housle a violu, ilustrujete knížky, na ZUŠce v Poličce učíte děti výtvarný obor a kromě toho ještě sportujete, plavete a hrajete florbal. Musíte vše stíhat!
Florbal hraji i s kolegy učiteli, abych se také trošku hýbal, takže je to takový koníček. A plavání, osm let jsem závodně plaval v Náchodě za klub Delfín Náchod. Ale to už je dávná historie.
Liší se nějak restaurování v Benátkách a tady u nás v Česku?
Abych nezabíhal do nějakých technologických detailů, Benátčané hodně dbají na patinu a nechávají věci, především v exteriéru, takové omšelé. Ale je to nádherný způsob, jakým prezentují svoji bohatou historii. A vlastně mě překvapilo, že ten přístup je u nás podobný. Ty přístupy, které mi dala škola, se překrývají, řekl bych.
Když se řekne Benátky, to znamená všudypřítomná voda. Neškodí malbám mořský vzduch, vlhkost a sůl?
Škodí, ale oni tam mají velice kvalitní materiál. Základy tamních budov mají z istrijského vápence, což je opravdu tvrdý kámen, takže ty památky vydrží hodně. Ale je pravda, že co se týče používání malt, tak se ta technologie trochu obměňuje tak, aby se s nimi dalo pracovat v oné osmdesáti až stoprocentní vlhkosti. Aby to vůbec někdy ztuhlo.
Těžko se to dá všechno stihnout. A samozřejmě, veškeré mé aktivity souvisí i s jistou časovou obětí lidí kolem mě.
Vojtěch Mrověc, restaurátor, pedagog, hudebník, ilustrátor i sportovec
Pracovně jste byl i v Passau, kde jste nejen restauroval, ale i hrál muziku.
Ano, bydlel jsem v Passau a dojížděli jsme denně do práce hnedka kousek za hranice do Rakouska do nádherného kláštera v Subenu, který v současné době slouží jako věznice. Takže jsme jezdili restaurovat věznici. Je tam taková speciální situace, že kostel stále funguje jako farní a je oddělen od vězeňské klauzury.
Čtěte také
Měl jste možnost hrát také v Police Symphony Orchestra, což je dnes velká hudební hvězda, co se týče orchestrů.
Byl jsem u jejich začátků, takže jsem si to opravdu užil. Bavilo mne, že jsme měli různé vedení dirigentů. Seznámil jsem se tam s úžasnými hvězdami, ať už to byl například Iwasaki, skvělý dirigent, nebo Václav Zahradník, dirigent Národního baletu. A Joel Hána, současný dirigent PSO. To střídání dirigentů mi dalo hodně, měli různé přístupy k muzice.
Zahrál jste si i s Glenem Hansardem, držitelem Oscara, spolu s Markétou Irglovou, za hudbu k filmu Once. Jak jste se k němu dostal?
To je trošku delší příběh, pokusím se to zkrátit. S kamarádem Francescem z Benátek jsme měli turné po Čechách a šli jsme na Glenův koncert. A Francesco mi říká, vem si housle, třeba si někde v hospodě s Glenem zahrajeme. A uprostřed koncertu ve vyprodaném brněnském Sono Centru, 1 500 lidí, na něj houknul zpod pódia: "Hej, Glen, můj kamarád je dobrý houslista, může se k tobě připojit na stage?" A tak to všechno začalo. Zahrál jsem si sólo s Glenem, on potom pozval na pódium i kapelu a řekl mi, ať zůstanu do konce koncertu. Potom mě kontaktoval přes Instagram, vyměnili jsme si kontakty a pozval mě na několik svých dalších vystoupení v Itálii a tady v Čechách.
Čtěte také
Kolik vám je let, Vojtěchu? Můžeme to říci?
Je mi 28 let.
Tak to jste toho stihl už hodně. Vůbec jsme se nedostali ani k malování, protože jste také ilustroval několik knížek.
Zatím jen pro přátele. Můj kamarád Pavel Petkov píše krásné básničky pro děti a oslovil mě, moc si toho vážím, abych mu ilustroval celou knížku. Práci jsem si odvezl i do Benátek, protože jsem nestíhal. Měl se mnou svatou trpělivost. A pak jsem ještě kamarádovi Ondřeji Kunovskému dělal přebal na jeho knížku, román Prorok a Lady Kosice.
Pozval byste nás teď na něco? Na výtvarné umění, jestli máte výstavu, nebo spíše na muziku?
Spíše na muziku, žádnou vernisáž teď neplánuji. Ale v nejbližší době, 30. listopadu máme koncert s Pavlem Helanem a sborem Sonjašnyk ve Dvoře Králové nad Labem. Na ten se moc těším. A samozřejmě začíná adventní doba, jsou různé koncerty, také zpíváme roráty s folklorním souborem Barunka z České Skalice a souborem Ritornello s Michaelem Pospíšilem.
Říká člověk, který tvrdí, že se tohle všechno těžko stíhá. Renesanční muž Vojtěch Mrověc byl dnes naším hostem. Děkuji, že jste si udělal čas i na vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové.
Já moc děkuji za pozvání. A samozřejmě, veškeré mé aktivity souvisí i s jistou časovou obětí lidí kolem mě.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
