Dagmar Ruščáková: Doufat můžeme

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Opečovaná

Když jsem zrovna nespala, ploužila jsem se domem a tiše kvílela. Můj muž mi trpělivě vařil bylinkové čaje, nosil paralen a honil mě zpátky do postele. Když jsem se v koupelně na sebe podívala do zrcadla, skoro jsem se lekla. Vypadala jsem jako planoucí duch.

Kombinace bledé tváře, tmavých kruhů pod očima a momentálně zářivě rezatých vlasů vypadala až strašidelně. Unaveně jsem na sebe zírala a automaticky přemýšlela nad barvou vlasů vhodnou pro tuto příležitost. Kafebraun dozelena! To by odpovídalo. Měla jsem pocit, že se sotva vleču, přes rýmu starou belu vidím i slyším. Najednou mě se znepokojením napadlo. Že by takhle bylo cítit opravdové stáří?

Vím, že to tak může být. Může být i horší. Ale… a v tom je naděje… může být i lepší!

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: U stolu

S úsměvem jsem si totiž vzpomněla na starého pána, který si nedávno ve frontě přede mnou kupoval polštář. Čekala jsem, když se rozhodoval, odpovídal na prodavačovy nabídky, platil. Trvalo to, ale nikdo kolem nejevil známky netrpělivosti.

Poslouchala jsem jen okrajově, ale najednou mě upoutalo prohlášení. „Víte, já mám auto, ale když jsem byl na devadesátileté prohlídce, už mi nedali řidičák. Tak teď mám svou čtyřkolku.“ Zvědavost je mojí podstatou, i pospíšila jsem si se svým nákupem ven. Starý pán se zrovna chystal odjet. Usmáli jsme se na sebe. Elektrická, zářivě červená čtyřkolka bravurně vycouvala z parkovacího stání a já s obdivem sledovala, jak sebejistě odjíždí.

V devadesáti! Borec. Vím, že se to nepodaří každému. Ale víte co? Doufat můžeme!