Dagmar Ruščáková: Opečovaná
Opatrně kráčím po uzounké zvěří pěšince vinoucí se mezi mladými smrčky. Přede mnou jde velký vlkošedý pes a co chvíli se starostlivě ohlédne. „Tudy, paničko!“ ukazuje celým tělem a dál hledá tu nejlepší trasu, abychom se z podrostu dostali zpátky na cestu. Jakmile na ni vyjdeme, naposledy mě zkontroluje a radostně se rozběhne za svým čucháním. Má hotovo!
Je to asi půl roku, co jsem si toho všimla. Když jdu se psy lesním podrostem a Rex ví, jakým směrem jdeme, chodí přede mnou a hledá mi pohodlný průchod.
Čtěte také
Myslela jsem, že to dělá jen na známých místech. Ale ne. Už to několikrát předvedl i jinde. Prostě zná princip, vzal ho za své, a stará se.
Když jsem o tom vyprávěla kamarádce, zasmála se: „Však ví, že potřebuje paničku funkční! Tak si tě hledí.“ Půvabné na tom je, že on tak určitě neuvažuje. To je lidský způsob. Míváme potřebu si zdůvodňovat přijímanou laskavost. Proč by to ten druhý jinak dělal?
Přitom laskavost je mocný zdroj potěšení, proudící oběma směry. K obdarovanému i darujícímu. Opravdová laskavost nečeká odměnu. Může to být spontánní úsměv, pochvala, drobná pomoc. Nebo právě hledání pohodlné cesty pro paničku.
Ostatně, nezažívám psí laskavost tohoto druhu poprvé. Když jsme se před mnoha lety přistěhovali do Norska, zažili jsme naši první dobu ledovou.
Čtěte také
Neumíte si představit tu bezmoc. Hladký led pokryje úplně všechno a drží celé dny. Norové hromadně používají isbrodery - nesmeky. Nás tehdy led překvapil.
Na lesních cestách jsem tak co chvíli uklouzla a nemohla se pak postavit. Chybělo mi tření! Problém však pochopil Kazan, můj tehdejší ovčák. S packami naširoko, mocnými drápy zatínajícími se do ledu, přišel ke mně a nabídl mi pomoc. Můj chlupatej zachránce!
Samozřejmě jsem se na led urychleně vybavila. Kazan však měl ze své asistence takovou radost, že jsem jeho péči přijímala i poté, co jsem ji fakticky nepotřebovala.
Proč odmítat laskavost, když ji navíc podpírá láska?
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
