Dagmar Ruščáková: Cože jsem to jen…?
Sedím s notebookem na klíně, přichystaná napsat svůj rozhlasový fejeton. Má číslo 553 a téma je stůl. Začnu sebejistě, ale po druhém odstavci vím, že nevím. O čem vlastně měl být? Ještě před pár hodinami, když jsem šla lesem, jsem měla v hlavě jasný plán. Pamatuju si, jak jsem si říkala - dobré téma na začátek roku! Ale nic víc. Ach jo.
Čtěte také
„Jednou si tu zapomenete i hlavy!“ volávala moje královédvorská babička z ložnicového okna, když jsme vyrazili na vlak a opět něco zapomněli. Pokud to bylo měkké, občas to i hodila, ale obvykle to znamenalo vycválat ty dvě patra, popadnout zapomenuté, s poděkováním zamávat, a pádit zase dolů. Málokdy jsme mívali časové rezervy.
U mých rodičů to bývalo to samé. Mávání při odchodu nahoru do okna bylo sice z lásky, ale hodilo se i jinak. „Zapomnělas tu peněženku… mobil… klíče… doklady…“ volával tatínek a já se opět vracela. Přitom všichni ti mí předci vypadali, jako by oni sami skoro na nic nezapomínali. Lámala jsem si nad tím hlavu. Vždyť s věkem se paměť přece horší? Jak to dělají?
Inu, už jsem na to přišla. Za mladé zapomínání obvykle může nepozornost. Zralé zapomínání je horší, systémovější.13:3405
Čtěte také
Což ovšem vede k tomu, že si člověk musí budovat obranu. Zápisky, poznámky… ideálně v mobilu, který na sebe aktivně upozorňuje.
Přiznám, že moje obrana je zatím poněkud děravá. Stále se snažím věřit, že pokud si to přece v hlavě opakuju, určitě nezapomenu! No, a pak na mě někdo v nevhodnou chvíli promluví a myšlenka je v čudu. Jak známo, myšlenky se v čudu špatně hledají. Ani opakovaný vstup do místnosti problém vždycky nevyřeší!
Před Vánocemi jsem byla na koncertě v Praze a hned druhý den ráno jela autem na veletrh do Brna. Do Rudolfina chodím jako dáma, tedy i se společenskou kabelkou. „Nezapomeň v ní doklady!“ opakovala jsem si jako mantru. Co myslíte, jak to dopadlo? Máte pravdu. Všechny doklady zůstaly v Praze a já objížděla republiku jen s mobilem.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
