Dagmar Ruščáková: Být sama sebou
Novou divadelní hru jsem psala s takřka budovatelským nadšením. V první řadě se mi líbil námět. V tomto případě rizika na první pohled zodpovědného přístupu k životu, který nám ve jménu práce a osobní efektivnosti velí odkládat zájmové aktivity a osobní potěšení až „na potom". Tedy… až budu mít čas, až budou děti velké, až budu v důchodu.
Čtěte také
Zrovna tak se mi líbila myšlenka navázat na úspěšnou hru Vánočnice. Diváci si akční čtveřici žen z horské vísky oblíbili, proč jim tedy neposkytnout volné pokračování. A za třetí jsem se pustila do experimentu s formou. Jak se snažím vzdělávat, zanechal ve mě velký dojem jeden scénáristický seminář. Odlétala jsem z něj na křídlech inspirace. Budeme dělat divadlo jinak! Moderněji!
Ukázalo se, že některé věci mi jdou, protože ladí s mým viděním světa a cílů našeho malého amatérského divadla. Například potřeba a použití improvizace. V jiných případech to šlo ztuha. Jenže dva roky stálého angažmá zavazují - Dedivadlo se přece musí vyvíjet.
Moje ženstvo, tedy členky souboru, však nad výsledkem velké nadšení nejevilo. Zkoušky nové hry podle toho vypadaly. Poznám, kdy jdu proti zdi, takže jsem začala zkoumat, co se děje. Nová, řekněme umělečtější, forma, je neoslovila.
Čtěte také
„Co je špatného na obyčejném vyprávění příběhu? Se zápletkou, která lidi baví? Funguje to! Vidíme to při představeních, není to žádná teorie." Zkoušela jsem jim vysvětlit své stanovisko. Opakovaně. Mělo to jediný výsledek. Uvědomila jsem si, že ve jménu požadavků jakési teorie ustupuju od toho, čím doopravdy jsem. Co umím.
Víte co? Snědly jsme pizzu, daly si nějaké víno, a dohodly se na změně. Nápady jiskřily, pracovaly jsme společně. Sice postaru, ale s nadšením. S trochou štěstí tak opět vzniká komedie, která, pravda, nebude inovativní, ale lidé se budou smát a odcházet z divadla s lehčím srdcem. To se konec konců taky počítá.
Související
-
Dagmar Ruščáková: Odpady a odpadky
Dívám se zamyšleně do kalendáře. Kruci, nebudu doma na popelnicový den! To je pořádná komplikace. Nad jejím řešením se musím zamyslet - a patrně požádat sousedy o pomoc.
-
Dagmar Ruščáková: Osobní kouzlo
„Ty jsi ale krásnej pejsek!" zajásala úplně cizí paní a po mém souhlasu si šla pomazlit našeho strašlivého vlčáka.
-
Dagmar Ruščáková: O důvěře
Jdu se psy známou cestou lesem a očima propátrávám okolí. A to přesto, že jsem v příměstském lese, kde díky většímu množství lidí a cyklistů na zvěř narazíme jen málokdy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
