Dagmar Ruščáková: O důvěře
Jdu se psy známou cestou lesem a očima neustále propátrávám okolí. A to přesto, že jsem v příměstském lese, kde díky většímu množství lidí a cyklistů na zvěř narazíme jen málokdy. „Musíš mu věřit. Na vodítku ho nic nenaučíš!“ znějí mi v hlavě slova mé zkušené kamarádky. Ano, důvěra je potřeba. Jenže u psího dorostence, který má reflexy rychlejší než myšlení, to jde hodně ztuha!
Čtěte také
Důvěra. Něco, co se pomalu a často i namáhavě buduje, zato velmi rychle ztrácí. Zásadní v mezilidských vztazích. Získat si něčí důvěru obvykle nějakou chvíli trvá.
Přijít o ni se dá v několika podstatných vteřinách. Není nemožné ji obnovit, ale po zradě vždy nějaké praskliny zůstanou.
Bez základní úrovně důvěry nemůže společnost fungovat. V ničem. Dá se říct, že úroveň vzájemné důvěry státu a jeho obyvatelstva určuje, o jak vyspělou společnost se jedná. U nás si v tomto ukazateli moc dobře nevedeme. Stát se k lidem chová jako k malým dětem nebo - řečeno s Cimrmanem - ke sprostým podezřelým. A lidé se podle toho chovají.
Začíná to už ve škole. Od začátku se předpokládá, že děti budou podvádět a podle toho se nastavují pravidla. Děti ani nemají šanci zkusit, jaké je to jednat zodpovědně, na základě důvěry, kterou dostanou. Čest výjimečným učitelům, kteří tak s dětmi jednají. Je to zásadní právě na tom úplném počátku.
Čtěte také
Jakmile si děti na nedůvěru a desítky kontrol zvyknou, zachovají se lidsky - místo zodpovědnosti se bystře učí, jak utažená pravidla obcházet. Ne všichni se v dospělosti dokážou tohoto velmi nebezpečného zlozvyku zbavit.
Řeknete si jistě: důvěřuj, ale prověřuj! To je velmi oblíbené rčení a má něco do sebe. Akorát je potřeba začít tou důvěrou. Její míra pak odpovídá odpovědnosti, jakou za své jednání
dotyčný může nést. Pokud se začne rovnou represí, těžko pěstovat zodpovědnost.
Takže Rexi, tady na louce, kterou snadno přehlédnu, si můžeš běhat na volno. Ale jak vlezeme do lesa, půjdeš na vodítko. Míra tvé osobní zodpovědnosti ještě není dostatečná,
abych ti dala důvěru v oblasti příliš velkého pokušení.
Související
-
Dagmar Ruščáková: Hlasy v lese
Jdu mokrým lesem. Pozoruju hemžení své dětsko-psí posádky, trpělivě odpovídám na nejrůznější otázky a je mi fajn. Desetiletý Patrick a šestiletá Kačenka lesy dobře znají.
-
Dagmar Ruščáková: Hory v duši
„Vyšla z průjezdu a překvapeně se zarazila - tam, kde měly být zadní dvory městských domů se k nebi tyčily rozeklané vrcholky hor.“ Právě to jsem napsala ve svém románu.
-
Dagmar Ruščáková: Nepropást přítomnost
„Už zase! Jak ti můžu volat v devět, když v rádiu nikdy devět doopravdy není? Zase řekli… bylo devět hodin. Já vím, že se čas nezastaví.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
