Dagmar Ruščáková: Hory v duši

6. srpen 2023

„Vyšla z průjezdu a překvapeně se zarazila - tam, kde měly být zadní dvory městských domů se k nebi tyčily rozeklané vrcholky hor.“ Právě tohle jsem bez přemýšlení napsala ve svém románu, když se jedna z jeho hrdinek omylem ocitla v alternativním světě, sousedícím s tím naším. Doteď mám ten pohled před očima… a vlastně nevím, kde se vzal! Rozhodně jsem to neplánovala - napsalo se to tak nějak samo.

Hory onomu románovému světu dominovaly i nadále. Proč ne, když je mám odmala vepsané v duši?

Čtěte také

I když, řekněme si upřímně, moje takřka rodné Krkonoše mají k rozeklaným skalnatým štítům poměrně daleko! Ty románové se podobají spíš Dolomitům. Podstatné je, že hory si umím procítit, což čtenář pozná a knize to přidává na důvěryhodnosti.

Není to tak dávno, co jsem si uvědomila, že už to bude… co já vím… těžko uvěřitelných čtyřicet let, co jsem nebyla na západních hřebenech Krkonoš. A to jsem tam jako dítě jezdila v zimě i v létě! Jistě, za ty roky jsem byla ve spoustě různých pohoří, u nás i v zahraničí, ale co bydlíme poblíž východní části Krkonoš, tu západní jsem nějak zanedbala. Nastal čas opět zavítat na známá místa.

Základnu jsme měli na Moravské boudě. Nedočkavě jsem se rozhlížela. Od Petrovky, v obou směrech cesty česko-polského přátelství, jsem znala každičký kousek výhledu! Realita mě však zaskočila. Za mého mládí, tedy v době kyselých dešťů a zničených horských porostů, rozhodně vrcholovou cestu nelemovala kleč vyšší, než já!

Naštěstí výhledy zůstaly, pokud jsem si tedy našla vhodné místo, odkud viděl i člověk… eh… nevysoké postavy. Jen vám mám takový divný pocit. Ty hory jsou z nějakého důvodu o hodně vyšší a strmější, než bývaly před těmi čtyřiceti lety!

Spustit audio

Související