Vladimír Burjánek: Tata
Tata byl chachar odněkud z Ostravska a koloběh života ho zanesl až do Čech. V dolech nikdy nepracoval, ovšem uměl o tamější těžké práci chlapů vyprávět. Z rodného regionu si přinesl příslušnost k úderné pěsti dělnické třídy - tedy milicím a jako důkaz i jednu součást oděvu.
Čtěte také
Protože si nikdy nedělal problémy s odíváním, v zimě mu jako ideální pokrývka hlavy posloužila čepice od milicionářské uniformy. Vedle praktičnosti to byla i nostalgická vzpomínka na Ostravsko.
V Čechách se jako osvědčený kádr stal ředitelem kulturní instituce. Jak to tehdy mnohdy chodilo, čemu řediteloval, vůbec nerozuměl, ani to nechtěl pochopit. Vyfasoval jen teplé místo spíš jako odměnu před důchodem.
Jediné, co ho bavilo, byla chatička, kterou si záhy sehnal u jednoho z rybníků v okolí. Jak mohl, zmizel ze své kanceláře a něco vylepšoval v chatě, nebo lovil ryby. Spolupracovníci to vítali, protože na pracovišti nebyl vůbec nic platný. V jediném ohledu byl ale přeci jen nepostradatelný. V organizování výjezdní porady, jak se tenkrát říkalo občasném utužování kolektivu.
Čtěte také
Vždycky se našla nějaká útulná hospůdka, kde se chvíli radili, potom popíjeli a jedli, kde měli třeba kulečník, kuželky či ping-pong, hráli. Tata se pokaždé dokázal odvázat v pití. I tenkrát měla jeho rumová řada pěkný zástup, až se mu udělalo špatně. Několikrát odešel ven na dvůr. To byl konec zasedání a jeden z kolegů ho v tichosti odvezl domů.
Druhý den ráno přišel do práce - bez hořeních zubů, umělých. Požádal svého zástupce, sedli do auta a jeli hledat do oné vesnické hospody, kde se minulý den veselili. Ptali se diskrétně hospodského, jestli protézu nenašel, marně. Kolegu napadlo, podívat se na dvorek. Tam na hnoji od králíků stál kohout a s vervou kloval do ztracené protézy šéfa.
Vzali mu ji, tata ji pod vodovodem opláchl a nasadil. „Vidíš a nerozbil ji, to je ostravska kvalita,“ hrdě oznámil kolegovi.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
