Vladimír Burjánek: Šprýmař

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Tloušťka

Jeli jsme třeba přes vesnici jeho známého myslivce. Najednou Jarda zastavil, spustil okénko u auta a na návsi stojícího kluka se zeptal. Víš, kde bydlí Láskovi? Když překvapený chlapec kývnul, řekl mu: Prosím tě, běž k nim a řekni panu Láskovi, že před vesnicí leží na silnici poražený divočák. Ty neřáde, nadával mu při prvním setkání kolega myslivec, já ti dám divočáka.

I já jsem se stal jeho obětí, když jsem hledal toho, kdo by mi porazil strom. Zajdi do krámu, vedoucí je horolezkyně a ve volnu kácí stromy, poradil mi. Tak jsem šel. V životě jsem neviděl překvapenějšího člověk nežli ji, když jsem svoji žádost vyslovil. Chvíli zamrzla, potom se začala smát a nakonec se zeptala. Kdo vás sem poslal? Jarouš, prozradil jsem. To na něho pasuje, já mu ale dám.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Sliby chyby

Seděli jsme jednou na pivu v kiosku u řeky a bavili se o nemocech. Já mám tohle, já beru toto, mně předepsali tamto, Míra smutně poznamenal, že ho zase berou záda. To byla Jaroslavova chvíle. Na záda je zaručeně nejlepší oříšková metoda, řekl přesvědčivě. Míra zavětřil a chytil se. Co to je?

Na jaře, když rostou na lísce ty nové, čerstvé pruty, pružné a silné jako malíček, tak si jeden uřízneš a poprosíš někoho o pomoc. Jakou, vyhrknul nedočkavě Míra. Vysvlečeš se do půl těla, lehneš si na lavici a on tě párkrát pořádně přetáhne tím prutem po zádech. To bys nevěřil, jak vyletíš a zapomeneš na záda.