Dagmar Ruščáková: Jak jsem zmizela

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Veletrh dobré nálady

Nezmizela bych, pokud bych si na svém autě neodřela dveře. Na malé vesnici jsem na autě závislá, i měla jsem na dobu nutnou náhradní vozidlo. Nazvala jsem ho Myšák, protože bylo malé, bystré a matně šedé. Neviditelné nejen na silnici, ale i na vsi, kde nikdo nevěděl, komu patří. Při letmém pohledu totiž jen málokdo pozná, kdo je za volantem!

Tady na vsi totiž auta registrujeme. Je přece třeba pozdravit sousedy a přátele. Pohled na dvorek zase ukáže, kdo je doma a kdo ne. Moje auto je nápadné, tedy zapamatovatelné. Kolikrát jsem ve městě potkala někoho, kdo mi radostně sdělil: „Věděl jsem, že tu někde jsi, viděl jsem tvé auto!“

Takže pokud za takových okolností začnu jezdit náhradním vozidlem, zmizím. Za těch deset dní mě poznali jen dva lidé, na které jsem přímo z Myšáka promluvila.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Hudební základy duše

Připomnělo mi to moje pejskařské roky v Praze. Jako panička jezevčíka Maxe jsem proslula coby paní Maxová. Já zase znala třeba paní Badovou, pana Andyho, dokonce i paní Dášeňkovou.

Byli to lidé, které jsem potkávala skoro denně po celé roky. Jenže pak si někdo z nich zákeřně s sebou nevzal psa a co? Zmizel! Zatímco psy si pamatuju velmi dobře, lidské obličeje mi neutkví. A ne, nebyla jsem v tom sama. Se slovy „Jo, to jste vy!“ jsme se navzájem překvapovali v metru nebo v obchodech.

Obličeje jsou důležité. Jen nám s uspěchaným věkem často splývají. Proto nám pro rozpoznávání tak dobře funguje kontext a náhradní znaky osobní identity. Řekněte sami - kolikrát jste nepoznali oblíbenou prodavačku, pokud jste ji potkali mimo její obchod? I proto jsem ráda, že už zase jezdím ve svém autě. Je skvělé, když jeden skutečně existuje!