Dagmar Ruščáková: Putování

Autem jezdím denně, avšak většinou se držím na známých místech. Zařizuju, navštěvuju. Tahle cesta je však jiná. Cíl je daleko. Jedu sama, jen se psem. Sice velkým a společenským, ale jeden si úplně nepopovídá. Sama se svými myšlenkami… To už je skoro něco jako putování.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Když hřebci tančí

Když mi můj muž vyprávěl o svých pěších cestách do Santiaga de Compostella, trochu jsem mu záviděla. Každý den vyrazit k novým obzorům! Sám. V tichu. Ptala jsem se ho, co je na putování nejhezčí? Zasmál se, a okamžitě odvětil: „Sprcha!“ Když se maličko zamyslel, dodal: Ten první odpočinek po cestě… No, a pak tichá rána další den. Vycházel jsem za tmy, sám, jen s čelovkou. Šel tam, kde jsem ještě nikdy nebyl. A pak ještě dál.“

Zasnila jsem se. Mnohadenní pochod nedám, ale představivost mi nechybí. Ne nadarmo bývala dlouhá osamělá pouť nejčastějším úkolem hrdinů. Museli bojovat s vnějšími nástrahami, nepohodlím, nepřáteli. Se svým strachem a nejistotou. Stále blíž k cíli, který sám o sobě býval nebezpečný. Na takových poutích, pokud člověk vydrží, zesílí.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Na kordy s vějířem

Navíc putování, i to obtížné, má jednu výhodu. Odcloní většinu každodenních starostí. Na chvilku přetne vztahy s nejbližšími. Ty obtížnější ztratí svoji bezprostřední naléhavost. Pro ty plné lásky je najednou v hlavě víc místa. Není divu, že jsou tací, kdo podlehnou vábení a místo zakořenění na jednom místě dají přednost stálé změně.

„Ale no tak! Dávej přece pozor, nebo pojedeš do Štětína, místo na Stralsund!“ Na poslední chvíli se řadím do správného pruhu a konečně měním směr ze severu na západ. Hm, to bylo fous. Jak se zdá, snění do výbavy osamělého poutníka úplně nepatří. Hlavně, pokud si právě hledá cestu…