Dagmar Ruščáková: Na kordy s vějířem
„Raz dva tři, přidáme ruce, vějíř rozevřít, teď! Váha na pravé přední, levá úkrok, dva… tři. Hrdý postoj, lokty nahoru! Výborně. Tak znovu…“ Stojím v tělocvičně proti zrcadlům a připadám si jako nešťastný čtyřnožec. Kam se za ty roky bez jakéhokoliv výcviku ztratila moje, kdysi tak úspěšně vypilovaná, koordinace rukou a nohou? Ach jo. A nejhorší je, že za všechno můžu já!
Čtěte také
Dát do nové hry flamenco byl skvělý nápad podporující téma i jistou filozofii příběhu. Napsané to parádně klaplo. Dokonce se mi podařilo získat profesionální podporu. Helena má v Hradci Králové a Pardubicích taneční školu a jako bývalá herečka rychle pochopila, o co mi jde. Přesto mě varovala: „Flamenco za tři měsíce nezvládnete, když se navíc musíte učit i text.“ Přikývla jsem. „Proto potřebuju choreografii, která bude jako flamenco aspoň vypadat.“
Dohodly jsme se na tříhodinové lekci. Helena je skvělá - vysvětluje, ukazuje, povzbuzuje. Je to pekelně náročné, ale všechny se bavíme. Když dokážeme aspoň základní kroky a pohyby rukou, zkomplikuje nám život vějíř.
Čtěte také
Netušili byste, jak potměšilá je to věc! Nejenže se to nechce na jeden pohyb zápěstím bleskově otevřít nebo zavřít. Místo toho to má tendenci vyletět z nešikovné ruky jako barevný projektil!
Když sleduju Heleniny elegantní a dramatické pózy, stejně jako strojově přesné klapání flamencových bot, je mojí jedinou útěchou fakt, že budeme hrát komedii. Tohle všechno přece nemůžu zvládnout! Navzdory tomu, že taneční boty jsou pohodlnější, než bych čekala.
Loučíme se s Helenou s tím, že máme videa, podle kterých se budeme učit. Skládám hrozivý vějíř do tašky, broukám si nakažlivou melodii z Carmen. Přitom mi bleskne hlavou, že v době vějířů a kordů, bylo nejspíš umění elegantně a mnohoznačně ovládat vějíř takřka rovno šermířskému výcviku.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
