Jan Tomek rád vdechuje nový život starým věcem: Strašně rád se v něčem hrabu, říkám tomu puzzle
Představíme vám Jana Tomka z Hradce Králové, který má opravdu moc šikovné ruce a dokáže ze starých opotřebovaných věcí udělat nádherná umělecká díla. A tak například ze starých leteckých nádrží, historických motorů nebo šicích strojů vytváří unikátní lampy, stoly nebo dekorace, které v sobě nesou kus historie.
Musím říct, že nejste první Jan Tomek, kterého znám. Jan Tomek má také Muzeum parních strojů v Hradci Králové Malšovicích. Co s ním máte společného? To je táta?
Ne, to je můj strýc. Je to moc šikovný pán. A myslím si, že v naší rodině jsem něco malinko podědil po tomto odkazu.
A vy jste Honza po strejdovi? Nebo jak to máte v rodině?
Honzové v naší rodině, to je dlouhá historka. Jak od maminky, tak od taťky byli otcové Honzové a oba dva mí strejdové jsou Honzové nebo jsou a tak se to rozjelo, že Honzové u nás v rodině docela jedou.
Pro mě to je veliký relax, je to moc příjemné, když ze šrotu vznikne něco pěkného. Něco, co dál žije. Ať to jsou sošky nebo objekty.
Jan Tomek, umělec
A pokračují také Honzové? Vy máte děti tři.
Pokračují, ale ne v mé linii, ale každopádně můj bratr má syna Honzu, můj bratránek má syna Honzu, takže je to tam pořád.
Čtěte také
Šikovný jste tedy po strejdovi?
To je v celé rodině. Určitě jak můj děda ze strany taťky, tak ze strany mamky byli fachmani a tak se to tam nějak projevilo.
Můžeme říci, co přesně děláte?
Prostě mě baví vdechovat nový život starým věcem. A strašně rád se v něčem hrabu. Začalo to tím, že jsem vyráběl dárek pro taťku, stvořil jsem lampu a najednou se to rozjelo. Moc mě to baví.
Váš taťka je prý také šikovný a nosil vám domů montování a šroubování.
Je moc šikovný. A tohle, co říkáte, bylo úžasné. My jsme s bratrem strávili hodiny nad tím, jak jsme montovali různé servomotůrky, které nám taťka nosil z práce. My jsme tomu říkali šroubováníčko a bylo to hodně zajímavé. Bylo to super, protože nám bylo deset let a nezastavili jsme se.
Čtěte také
Z čeho byla ona první lampa, kterou jste udělal tátovi?
První lampa byla ze starého volantu. To byl základ a na něm byl starý závitořez a použil jsem cylindr ze staré lampy. To byl začátek, nebylo to tak rozvinuté, jak to dělám teď. Dnes se do toho pouštím malinko víc a používám i soustruh. Vyrábím si do toho vždy pár věcí, aby tam byl vnesen i můj otisk.
Takže něco rozmontujete a pak z toho něco úplně jiného smontujete? Funguje to tak?
Já tomu občas říkám puzzle. Je to tak, že nejdříve věci sbírám a pak, když mám na dílně spoustu věcí, tak se na to chvíli koukám a ono mi to pak přichází samo. Samozřejmě z té kupičky, kterou si udělám, jsem schopen něco vytvořit, ale říkám, kdyby byly dvě stejné kupičky a dva lidé, tak každý vytvoří něco jiného. V hlavě se mi něco motá a něco jsem už viděl a zažil, tak pomocí různých dílů to pak ztvárním.
Nejdříve věci sbírám, pak se na to chvíli koukám a ono to přichází samo. V hlavě se mi něco motá a pomocí různých dílů to ztvárním.
Jan Tomek, umělec
Je to tedy určitý způsob uměleckého tvoření.
Lidé kolem mě tomu tak říkají, takže se už pomalinku začínám cítit jako umělec. Ale ne, pro mě to je veliký relax a je to moc příjemné, když ze šrotu vznikne něco pěkného. Něco, co dál žije. Ať to jsou sošky nebo nějaké objekty, světla mají samozřejmě přidanou hodnotu, že ještě navíc svítí. Používám staré žárovky, které dokáží navodit atmosféru. Používám hodně sklo, různé čočky, je to úžasné, musíte to vidět.
Čtěte také
Vy máte ale také moc rád auta a motorky. Je to tak?
Určitě. To začalo dávno, kdy taťka pořídil prvního veterána. To bylo něco, čím nás s bratrem trochu nakazil, od té doby milujeme stará auta a motorky, všechno. Táhne se to celým mým životem. Mám starého harleye, kterého jsem si postavil kompletně sám. Použil jsem samozřejmě originál motor Harley Davisson s kusem rámu a zbytek jsem stavěl podle plánů, které jsem si sehnal. Dnes s tím brouzdám ulice. Současné auto mám, mám jedno rozpracované auto, to je závoďák z roku 1928, Whippet Overland. Je to koníček. A když budu pokračovat, tak nějaký předválečný Ford. Jinak samozřejmě jezdím dodávkou.
Jak jste přišel na své umělecké vlohy, na tu představivost?
Když jsme našli starý kočárek, tam začala ta kreativita. Udělali jsme z toho káru a vnukli jsme tomu nový život. Tak to začalo. To přišlo v době, když jsem asi vzal poprvé do ruky šroubovák. A tak jsme si to dál rozvíjeli, nějaké ty schopnosti, manuální zručnost. A pak se dostat k těmto věcem, já si myslím, že to prostě byly dary po rodině. Bratrovi jsem dělal lampu a taťkovi, tak se to rozjíždělo.
Čtěte také
Děláte tedy lampy ze starých motorů a elektromotorů?
Momentálně mě hodně baví používat statory z elektromotorů. Většinou si vyberu nějaký pěkný motor ve šrotu, pořídím si ho, rozeberu a používám. Stator, který je většinou litinový, vybrousím, nechám opískovat, znovu vybrousím, dávám tomu povrchovou úpravu rzí, která má nádhernou barvu. Po zalakování je to úžasné. A používám do toho Edisonovy žárovky, většinou nějaký regulátor, a dělá to neuvěřitelné efekty. Jsou to interiérové lampy.
Na čem aktuálně pracujete? Kdybychom se zastavili u vás v dílně, co tam najdeme?
Zrovna tam mám rozpracované auto, Whippet, to je pěkný projekt, ale dlouhodobý. A do toho tam řeším další věci. Momentálně se připravuji na výstavu, takže mám rozpracovaných asi osm lamp najednou. Výstava bude od 27. května v Bonneville Cafe & Co. v Praze a další výstava bude od 24. září také v Praze v Písecké Bráně. V Hradci mi jedna výstava skončila, ta byla v Petrof Gallery. Bylo to moc pěkné. Ale Hradec je teď pro nás trošku nedostupný. Myslím si, že až příští rok by tady mohla být nějaká další výstava.
Dejte vědět, až bude výstava, ať můžeme pozvat. Jan Tomek z Hradce Králové byl naším hostem. Děkuji za rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
