Dagmar Ruščáková: Pod tenkou

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Jak jsem zmizela

Strávím neklidnou odkopávací noc a ráno mi je jasné, že je to tady. Venku je konečně teplo a já musím - ať chci nebo ne - přesedlat na tenkou letní přikrývku.

Však dobře vím, kde se u mě vzala ta poněkud obsesivní náklonnost k tlustým muchlacím dekám! To mi bylo asi devět, když babička vítězoslavně zahlásila: „Nechala jsem vyčistit všechno peří a udělat deky. Do nových sypek!“ Onen hrdě prezentovaný proces na mě dojem nezanechal, ale na to blaho, motat se do nových, tlustých, ještě šustivých dek, jsem nikdy nezapomněla.

Ona byla babiččina ložnice obecně kouzelné místo! Vedle hromady lůžkovin naskládaných ve staré dětské postýlce, kam se dalo báječně schovávat, tam stála i veliká manželská postel. S drátěnkami.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Myšlenkový řetěz

Jaká úžasná a funkční trampolína! Naše dětské nohy nadšeně vyletovaly nahoru a dolů, bezpečně se v bravurních skocích odrážely od zastlaných peřin.

Pokud ovšem babička na svoji a dědovu purpurovou deku nepovlékla bílý damašek s parádním vykrajovaným madeirovým vzorem. V takovém případě se uměla malá chodidla v ozdobných mezerách nebezpečně zachytit! Tedy nebezpečně hlavně pro to povlečení, to dá rozum. Jo, to byly časy! Tehdy jsem běžně spala v peří i v létě, hlavně, že bylo měkoučko.

To už dávno nedokážu, takže s nástupem teplé části roku holt musím pod tenkou. Letní deka není muchlací, ale zase znamená rozkoš dlouhých teplých dní, vlahých nocí a obecně příjemných časů s minimem nutného oblečení. Tohle báječné období si hodlám naplno užít. Nakonec… s podzimními plískanicemi se své oblíbené deky zase dočkám.