Dagmar Ruščáková: Traktor v puse

Pochmurně jsem přemýšlela, kde se asi stala chyba. Mělo to být příjemné! Dokonale čistící! Místo toho mi při každém neopatrném pohybu brněla lebka, navíc s pocitem, že mi zuby tančí kankán. S jistým zoufalstvím dala kartáček do stojánku. Tohle dvakrát denně nepřežiju!

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Služby s důvěrou

Mám technologie ráda, jenže kdo chce, aby mu po zubech jezdil splašený traktor? Bylo mi jasné, že jsem něco nevychytala. Ale co?

Kde jsou ty časy, co jsem jako dítě odmlouvala, případně se snažila podvádět s namočeným kartáčkem! Cepovaná hygiena se mi dostala pod kůži a stala se mi vlastní.

Pamatuju si, jak jsem u nás na chalupě, v osamělém horském údolí, vybíhala i v silném mrazu ven ke korytu, do kterého čůrkem tekla pramenitá voda. Ve svetru hozeném přes noční košili a sněhulemi na bosých nohách, jsem si ledovou vodou čistila zuby, zatímco jsem se s nadšením dívala na tu krásu okolo. Do dneška si pamatuju tu radost, i když ledovou vodu už by se mi na zuby používat nechtělo.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Doufat můžeme

A teď mám chuť podvádět. Máčet vodou elektrický kartáček, aby vypadal použitě, zatímco si tajně budu čistit zuby tím normálním. Jenže ten elektrický jsem chtěla. Co s tím?

Řešení bylo nakonec velmi snadné. Přišel s ním můj muž. „Poslouchej, ten nový kartáček mi přišel zbytečně tvrdý. Nechceš měkčí?“ pravil, a podával mi bílou verzi kartáčku, místo původní pekelně černé. „Cokoliv! Cokoliv, co mi nebude vibrovat dutinou lebeční!“ zvolala jsem v duchu nadšeně, zatímco skutečnosti jsem mu s úsměvem poděkovala a okamžitě ten nový vyzkoušela.

Pomohlo to! Zuby si čistím efektivně a příjemně. Jen při předčasném vytažení z pusy ten měkký rozstřikuje zubní pastu stejně účinně jako ten původní.