Dagmar Ruščáková: Koupit si štěstí?

Tentokrát je to přemírou roztomilosti, která mě rozesměje, přestože stisk malého ozubence zdaleka není zapomenut.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Trable s časem budoucím

Ano, máme doma štěně. Už týden žijeme s čerstvě dvouměsíčním pejskem, připomínajícím plyšové lední medvídě. Ve skutečnosti je to jen velice malý exemplář bílého švýcarského ovčáka. Máme radost! Naše stařičká fenka stejného rodu však nadšení z nového přírůstku nesdílela a zatvrdila se. Pochopitelně vůči mně - páneček v jejích očích nemůže spáchat nic špatného.

„A to má být co??? Já TO tu nechci! Nikdo se mě neptal! Vezměte TO pryč!“ Byla tak naštvaná, že si ode mě ani pamlsek nevzala a malého Rikkiho začala důsledně, naštěstí však laskavě, ignorovat. Přiznám se, že jak mě na jednu stranu malý, trochu směšný a nesmírně milý Rikki pravidelně rozesmává, Aryščina nelibost mě bolela.

Vždyť ona i vedle mé postele ležela jen zády ke mně. Jaké výčitky jsem měla!

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Darovaný čas

Dokud jsem třetí den neviděla fotky z vycházky, které dělal můj muž svojí zrcadlovkou vybavenou velmi slušným objektivem. Ari se směje! Ari si vycházku užívá… když na ni nevidím.

Potvora moje milovaná tvrdohlavá! Začala jsem být pozornější a brzy si všimla, jak se její odhodlání ke vzdoru drolí. Venku štěně začala hlídat a pouštět k sobě. Akceptovala jeho přítomnost v autě. No a včera v noci jsem pod slaboučkým světlem budíku uviděla, jak se k ní malý Rikki tulí a ona ho nechá.

Ještě to chvilku potrvá, než zmizí poslední zábrany. Než ho Ari při zlobení raději srovná, než aby od něj odešla. Ale jsme na dobré cestě. A mě nesmírně těší, že jsme si s Rikkim zjevně nekoupili štěstí jen pro sebe, ale i pro jednu stařičkou fenku…