Dagmar Ruščáková: Trable s časem budoucím
Skláním se ke své fence Ari, beru její hlavu do dlaní a naléhavě jí říkám: „Čekej, hlídej. Já přijdu!“ Snažím se, aby známá slova doslova zvonila jistotou, že ji neopouštím. Ukázněně si jde lehnout ke psí boudě, abych mohla bezpečně otevřít vrata a vyjet s autem. To znamená, že pochopila, že odjíždím. Ale ví, nebo aspoň tuší, že se i vrátím?
Čtěte také
Psi totiž nechápou, a tedy neřeší, budoucnost. Existují v přítomném okamžiku. Pravda, mají k dispozici svoje zkušenosti - tedy minulé prožitky. Ale nikdo z nás neví, jestli dokážou extrapolovat. Když čeká, znamená pro ni něco fakt, že jsem se vždycky vrátila? Nebo je to pro ni navěky… než přijdu, ať je to za dvě hodiny nebo třeba za pár dní, kdy se o ni stará někdo jiný?
Lidem mám možnost svoji nepřítomnost nejen předem ohlásit, ale mohu jim o sobě dávat vědět i během ní, pokud o to stojíme. U zvířat to nefunguje. Ari by mě i mohla v telefonu aktuálně slyšet, ale informace v budoucím čase k ní prostě nedojde.
Lidé se budoucno učí vnímat už od dětství, a uvažování ve třech časech - minulosti, přítomnosti a budoucnosti - je nám jako druhu vlastní.
Tak mě napadá: když máme možnost se poučit v minulosti a plánovat věci příští, neměli bychom opakovat své chyby, že?
Čtěte také
Inu, možná to platí u jednotlivců, u lidstva však nikoliv.
V praxi obvykle na budoucnost myslíme víc, než je pro nás zdravé. Pořád něco plánujeme. Někdy se těšíme, častěji se ale obáváme. Už proto, že nás s oblibou straší nekonečné pochybnosti. Z tohoto pohledu vypadá absence vnímání budoucnosti u našich zvířecích přátel tak trochu jako dar.
Jak klidný život mají, pokud je jejich přítomný okamžik příjemný, nebo aspoň snesitelný! Jenže pokaždé, když od nich odjíždíme, je to jako… napořád. Bylo by tak fajn, kdybych měla možnost své fence zatelefonovat a ujistit ji: „Vydrž, za chvilku jsem doma! To víš, na dálnici to zase stálo…“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
