Dagmar Ruščáková: Pro jednoho

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: U stolu

Ne pro mě. Jakmile do výpočtu přidám požadavek na zdravou stravu, omezené kalorie, přísné hledění směrem k sacharidům a významné nenadšení z rozmrazovaných jídel, situace se zkomplikuje. Pravda, když se o víkendu s vařením rozmáchnu, obvykle mám na týden nějakým způsobem vystaráno. Ovšem… Nevím, jak to máte vy, ale mě i původně skvělé jídlo už čtvrtý den nadšením nenaplní.

Obecně musím říct, že co děti vylétly z hnízda, je vaření takové… svazující. Přes týden pro jednoho, na víkend pro dva. Po většině života s rodinou, kdy ideálem byly překypující bublající hrnce a babiččina „brambora pro jistotu navíc“ nikdy nezbyla.

Najednou zjišťuju, že je obtížné zařadit do jídelníčku některá jídla, kterých už z podstaty vznikne velké množství - třeba některé druhy polévek, guláše, sulc nebo krkonošské kyselo.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Ubrusy

Ne vše je možné bez úhony pro chuť zmrazit, a o několikadenním dojídání jsem už mluvila, že? Oni ani sousedé nemají vždy na vaše přebytky chuť!

Zdravé krabičky k nám na vesnici zatím nikdo nedováží, takže čerstvé obědy pro jednoho řeším různě. Obvykle nějakým libovým masem na rychlý způsob plus zelenina čerstvá, orestovaná nebo pečená. Bývá to zdravé, obvykle i dobré. Jen… znáte to.

Pak jednou za čas přijde den D. Den, kdy rozpálím troubu, vložím do ní plech s velkorysou hrstí vlnkovaných bramborových hranolek, abych je dozlatova upečené na talíři hustě posypala strouhaným parmazánem - bílkoviny musí být - a dílo završila kydancem úžasně dobrého kečupu. Ach… Zdravé to rozhodně není, ale víte co? Zítra je taky den.