Dagmar Ruščáková: Myšlenkový řetěz

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Hodný nebo ... hloupý?

Už od prakticky historických časů jezevčíka Maxe, se naším rodinným psovstvem nese silný vzkaz: „Zelenina není k jídlu! Slušný pes jí jenom trávu, a i tu si vybírá!“

Je to tak. Naše psí historie začala takřka přesně před 36 lety. Ani nás ani jezevčíka Maxe by nepadlo, že některé z jeho silnějších názorů přežijí generace. Ne v pokrevní linii, ale v té rodinné. Když mu bylo jedenáct, odstěhovali jsme se z Prahy na venkov a dostal na povel dvě chodská štěňata. Vzal to vážně a byl jim příkladem.

Od té doby se v naší smečce drželo následnictví. Ke staršímu psu vždy časem přibyl mladší, zkušenosti a názory se tak kontinuálně předávaly dál. Nešlo jen o nejedlou zeleninu.

Dagmar Ruščáková - Myšlenkový řetěz|foto:Dagmar Ruščáková, Český rozhlas

Stejně se dědila zásada, že na lidské věci se nesahá a že jámy se kopou tak, aby se nebortily. Je tedy fakt, že po několika generacích ovčáků se přece jen vytratila preciznost jezevčičího stylu.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Opečovaná

Teď se však řetěz psích pamětí přetrhl. Přestože jsme bojovali, jak jsme jen mohli, náš současný následník, milovaný a milující Rex, ještě před svými třetími narozeninami podlehl těžké nemoci. Ari zůstala sama, a to se už bohužel nezmění. Jestli naše bílá vlčice snadno zvládla štěně ve svých deseti letech, ve třinácti ho k ní už pořídit nemůžeme. Zaslouží si klid a péči.

Takže pokud budeme mít po jejím odchodu dalšího psa, nebude následníkem smečky. Žádné memy z minulosti se k němu nedostanou. Bude si muset v naší rodině vytvořit své vlastní zásady. Kdo ví? Třeba k nám jednou přijde pes, který bude s potěšením krást naše věci a chroupat přitom zeleninu.

Dagmar Ruščáková - Myšlenkový řetěz|foto:Dagmar Ruščáková, Český rozhlas