Dagmar Ruščáková: List života

Samozřejmě vím, že můj novoroční list nikdy není úplně čistý. Je hrbolatý předchozími karamboly, prosvítají největší škrtance z předchozích let. Na prahu nového roku jsem zase trochu otlučenější, možná odolnější, možná citlivělejší. Cítím na sobě šrámy i stopy radosti, možná jsem i o kousek moudřejší.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Veletrh dobré nálady

Můj novoroční list dávno nevoní novotou, ale pořád ještě je nadějně prázdný. A čeká, co s ním udělám.

Trochu mi to připomíná moje experimenty s barvou vlasů. Když zkombinuju nevyzpytatelnost, s jakou barvu přijímají, s mojí pravidelnou touhou po změně, je jasné, že docílit předvídatelného výsledku dá hodně uvažování. Ani ne tak v tom, jak nové barvy namíchat, to se dá. Záludný je totiž ten základ. Poté, co pohltil příliš mnoho různých barev, si žije vlastním životem a významně ovlivňuje celkový výsledek, ať už zkusím cokoliv.

Stejně funguje můj duševní základ, získaný mnoha lety aktivního života. Proč ho přehlížet jen pro vidinu úplně nového začátku? Lepší je ho využít. Už proto, že chci svůj zatím prázdný list zaplnit zajímavými aktivitami, láskou a radostí.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Doufat můžeme

Ostatně vím, odkud pramení moje náklonnost k čistému listu. Jako dysgrafik jsem svými nehezkými zápisky nikdy žádný sešit nevylepšila. Časem jsem se naučila ignorovat stálou kritiku svého psaní - pokud jsem to po sobě přečetla ještě i druhý den, za mě dobrý. Ovšem trvalo mi mnoho let, než jsem si dokázala odpouštět chyby, které se mi zapisovaly na list života.

Nakonec i tady jsem došla k závěru, že pokud dělám to nejlepší, co dokážu, jak vlastně můžu dělat víc?

Přeju vám krásně zapsaný rok 2026. A víte co? Buďte na sebe hodní. Bude pak pro vás snazší posílat laskavost dál.