Dagmar Ruščáková: Je to očima

Výsledkem je pejsek, který je buď trochu divný - to nezaujatým pohledem, nebo neodolatelně roztomilý - to, když na něj koukají paniččiny milující oči.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Pro jednoho

Když se nad tím zamyslíte, signalizuje to dost zásadní otázku. Jak moc objektivně dokážeme hodnotit svět? Hodně? Málo? Vůbec? Záleží na vkusu, předsudcích, kulturních zvyklostech. Co se v jedné době líbí, v jiné může být neakceptovatelné.

Stranou těchto, řekněme, kulturních vlivů stojí ještě jedna objektivitu popírající okolnost, ovlivňující náš pohled na svět - a tou je nepřekvapivě láska. Díváme-li se na někoho, koho máme ze srdce rádi, vidíme… jinak. Pokud je láska čerstvá a vášnivá, může být doopravdy slepá.

Zamilovaný jedinec vidí jen to, co vidět chce. Andělskou dívku, božského chlapce, a osmdesát kilo psa přece není až tak moc. Vždyť se podívejte na ty jeho vočička!

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Myšlenkový řetěz

Pozdější prozření pak někdy pochopitelně bolí. Ne vždy však znamená průšvih nebo konec. Pokud láska vydrží, pohled se změní. Začne být takový… podvojný. Mozek nám sice poctivě servíruje poměrně reálný obraz skutečnosti, láska však důležitost jeho zjištění tak nějak odsouvá na vedlejší kolej.

Když se dnes dívám na svého muže, vidím na něm stopy plynoucích let. V mém srdci ale nic neznamenají. Líbí se mi pořád, právě takový, jaký je. Podle stejného algoritmu platí, že pokud se mnou doma žijí milovaní psi, jsou uslintané tlamy, blátivé stopy a chuchvalce chlupů sice reálné, ale v celkovém obrazu vlastně nepodstatné.

Něco vám řeknu. Pokud už vám má něco zkreslovat pohled na realitu - přeju vám, ať je to právě láska. Svět s ní je přece jen takový… hezčí.