Dagmar Ruščáková: Tichá samota
Jdeme s Ari po lesní cestě, když se proti nám objeví starší paní s malým pejskem. Honem sahám po psím postroji, abych si vzala bílou vlčici k noze. Pak mi dojde, že to byla chyba - paní se leká a bere pejska do náruče. Rozhodnu se pro rychlé vysvětlení.
Čtěte také
„Nebojte se, moje fenka není agresivní, jen je stará a špatně slyší. Poslechla by mě, ale musela bych křičet…“ Stres viditelně opadá, paní se uvolňuje natolik, že pejska pokládá a mohou se s Ari i pozdravit. Za chviličku každá spokojeně pokračujeme svým směrem.
Přemýšlím o tom, jak záludná je nedoslýchavost, ať už se týká lidí nebo zvířat. Jak rychle vede k tichu a potenciálně ničivému osamění, přestože to nikdo původně nemá v plánu. Jak je důležité, aby si nejbližší nedoslýchavých uvědomili, co se děje. A nabídli pomoc.
Kterou, řekla bych, zvířata přijímají mnohem snáz než lidé. Musím se usmát, když si vzpomenu na svého tatínka, jak se starým jezevčíkem Bendou cvičili znakovou řeč.
Čtěte také
Ale fungovalo jim to!
Naše Ari byla vždy velmi… vokální… fenka. Vedle štěkotu a vytí se vyjadřovala spoustou všelijakých zvuků. Poté, co zemřel mladý Rex, truchlila a zmlkla. Jak týdny jdou, vrací se jí radost ze života, ale tichá zůstává.
Chvilku trvalo, než mi došlo, co se děje. Ari patrně ztrácí sluch rychleji, než jsem předpokládala. Zjistila jsem, že ač na ni stále mluvím, máloco k ní vlastně dojde.
Aby mě slyšela, musím mluvit opravdu nahlas, což zase není přirozené pro mě. Zvýšila jsem tedy frekvenci doteků - je to forma komunikace, které pes dobře rozumí.
Už nějakou dobu pak pozoruju další jev. Ari chodí na vycházkách stále častěji za mnou místo vepředu, jak byla zvyklá. Když jsem ji jednou na úzké stezce přiměla jít přede mnou, pořád se na mě ohlížela. A já pochopila, že už neslyší mé kroky, takže si není jistá, jestli za ní skutečně jdu.
Její řešení je jednoduché. Pokud si pohodlně čuchá někde za mými zády, otáčet se musím já.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
