Dagmar Ruščáková: Tichá samota

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Hodný nebo ... hloupý?

„Nebojte se, moje fenka není agresivní, jen je stará a špatně slyší. Poslechla by mě, ale musela bych křičet…“ Stres viditelně opadá, paní se uvolňuje natolik, že pejska pokládá a mohou se s Ari i pozdravit. Za chviličku každá spokojeně pokračujeme svým směrem.

Přemýšlím o tom, jak záludná je nedoslýchavost, ať už se týká lidí nebo zvířat. Jak rychle vede k tichu a potenciálně ničivému osamění, přestože to nikdo původně nemá v plánu. Jak je důležité, aby si nejbližší nedoslýchavých uvědomili, co se děje. A nabídli pomoc.

Kterou, řekla bych, zvířata přijímají mnohem snáz než lidé. Musím se usmát, když si vzpomenu na svého tatínka, jak se starým jezevčíkem Bendou cvičili znakovou řeč.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Vstávej, je jaro!

Ale fungovalo jim to!

Naše Ari byla vždy velmi… vokální… fenka. Vedle štěkotu a vytí se vyjadřovala spoustou všelijakých zvuků. Poté, co zemřel mladý Rex, truchlila a zmlkla. Jak týdny jdou, vrací se jí radost ze života, ale tichá zůstává.

Chvilku trvalo, než mi došlo, co se děje. Ari patrně ztrácí sluch rychleji, než jsem předpokládala. Zjistila jsem, že ač na ni stále mluvím, máloco k ní vlastně dojde.

Tichá samota|foto:Dagmar Ruščáková, Český rozhlas

Aby mě slyšela, musím mluvit opravdu nahlas, což zase není přirozené pro mě. Zvýšila jsem tedy frekvenci doteků - je to forma komunikace, které pes dobře rozumí.

Už nějakou dobu pak pozoruju další jev. Ari chodí na vycházkách stále častěji za mnou místo vepředu, jak byla zvyklá. Když jsem ji jednou na úzké stezce přiměla jít přede mnou, pořád se na mě ohlížela. A já pochopila, že už neslyší mé kroky, takže si není jistá, jestli za ní skutečně jdu.

Její řešení je jednoduché. Pokud si pohodlně čuchá někde za mými zády, otáčet se musím já.