Dagmar Ruščáková: Maminko, já budu číst!

25. květen 2025

Nedělní káva

„Maminko, já tu knížku chci!“ „Ne, stejně ji nepřečteš.“ „Je o zvířatech! Má krásné obrázky!“ „To říkáš vždycky a stejně pak nečteš.“ „Ale maminko!!!“ Podobných rozhovorů tak osmi až devítiletých slečen s jejich rodiči jsem na pražském veletrhu Svět knihy, nad svou knížkou Z Rozárčina zápisníku, slyšela opravdu hodně.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Drobná dědictví

Obvykle jsem byla v rozpacích. Lze vůbec do takového sporu vstoupit? Věděla jsem, že ač byly příběhy fenky Rozárky původně určeny pro dospělé posluchače Českého rozhlasu Hradec Králové, mají velkou šanci mladičké čtenářky oslovit. Nejen díky pozitivnímu obsahu, mapujícímu rok jedné obyčejné rodiny psíma očima, ale i svým formátem.

Kratičké kapitoly odpovídající zhruba dvouminutovému čtení, větší písmo a kouzelné ilustrace Jany Pastorokové lákají a neunavují. Navíc je tu důležitá okolnost. Je to kniha pro dospělé!

A která devítiletá holčička by nechtěla mít a číst dospělou knihu, která ji navíc oslovila! Jenže rodiče mívají často pravdu. Není snadné poznat, kdy dítě myslí své sliby opravdu vážně a kdy jen moří, aby dosáhlo svého.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Nepleta

Ostatně dnešním rodičům vůbec nezávidím snahu vést děti ke čtení. Je tolik jiných lákadel! Navíc podstatně snáz konzumovatelných. To za mých časů byly knihy v podstatě jedinými dostupnými dveřmi do světa. Či spíš do všech myslitelných světů. Těch fascinujících zážitků! Od první třídy jsem chodila do dětské knihovny a týden co týden si nosila tašku knih. Pokud mě rodiče potřebovali přinutit k plnění povinností, číst mi dočasně zakazovali!

I proto mě potěšil e-mail od dívenky, která si knížku koupila pouhé dva dny předtím. Naty ji už měla přečtenou a zdvořile žádala o další. I její možný název mi navrhla! Měla jsem velkou radost a samozřejmě jí okamžitě odpověděla. Tak trošku doufám, že aspoň takhle holčička se chytila na čtecí vějičku - a už se jí nepustí.

autoři: Dagmar Ruščáková , baj