Vladimír Burjánek: Místa

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Nevratnost

Poněkud jiný je tento vztah u těch, kdož nežijí ve vlastních domech a neznají pouto rodného domu, protože mají společný vchod, společnou prádelnu i střechu. Ale i tady vznikají pevné vazby na místo.

K některým místům, kde jsme byli třeba jen chvíli, máme zvláštní vztah. Ke škole, kde jsme prvně překročili práh vědění. Celý život si říkám, že se jednou vypravím do Prahy a projdu všechny koleje, kde jsem během studií bydlel. Ještě se mi to nepodařilo.

Do Litoměřic na Zahradu Čech jezdím jen proto, že navštívím kamaráda, ale především projdu kasárna, kde jsem rok sloužil. Nebo třeba už několikrát jsem při výročí svatby zajel k hotelu, kde jsme se veselili. Vydrželi jsme a bude to už šedesát let.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Děti

Potom jsou místa, která člověk za svůj život poznal a má k nim nějakou vzpomínku.

Projel jsem celou někdejší Jugoslávii a dojel až na konec do černohorského Baaru, v Krakově, mě uchvátil impozantní Wawel, jel jsem na velbloudu pouští Tunisu, pochodoval jsem k ledovci v Norsku, viděl líně plout Nil v Káhiře, vzpomněl jsem na četníky v Saint Tropez na jihu Francie a koupal jsem se v izraelském Mrtvém moři.

Ale pokaždé jsem s pohnutím pohledem z vlaku, visel očima na věžičce našeho kostela, pod kterým je náš dům. Vždycky jsem se ujistil znovu a znovu, že stejně nejlepší místo je u nás u řeky, když teče splav a mohu nechat plout své myšlenky po vodě až někam k moři.