Vladimír Burjánek: Knihy

20. duben 2025

Nedělní káva

Březen jako měsíc knihy jsem letos slavil pracovně. V předstihu jsem už v únoru přerovnal a přetřídil svoji bohatou knihovnu. Od minulého úklidu jsem si pamatoval, jak jsem se horko, těžko snažil vytříděné knížky někam dát. Nebraly knihovny ani antikvariát, do sběru dávat knížky je barbarství. Měl jsem štěstí, protože můj kamarád byl veliký knihomol a bral všechno.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Telefon

Tak jsem mu pár knih daroval. Jak jsem nedávno zjistil, prodloužil jsem jim život jen nepatrně. Koncem roku kamarád zemřel, žena dům prodala. Noví majitelé objednali kontejner a v něm skončilo celoživotní potěšení z knížek mého kamaráda.

Když jsem se v nedávném zimním čase dal do přebíraní knížek, žasnul jsem, jaké krásné poklady člověk nashromáždí a časem i zapomene, že je vlastní. Tak třeba Němcové Babičku s Kašparovými ilustracemi, abych uvedl alespoň jeden příklad. Při přerovnávání jsem si vzpomněl, jak těžko jsme některé knížky získávali.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Švestkové knedlíky

Na mnohé se stála v určenému dnu u prodejen fronta i od časných ranních hodin. Tak jsem téměř posvátně rovnal do předních řad knihovny kompletního Hrabala, Párala, Švejdu, Procházku i světové autory. Z básníků Holuba Seiferta, Halase i Šiktance. Co s knížkami, které máte dvakrát, nebo které už jsem vyřadil? Napadlo mě, dát je i do knižních budek ve městě.

Kolega mi však řekl, že je vybírají bezdomovci a nosí do sběru. Tak jsem je zase dal zpátky. Když jsem tak bral do ruky jednu knihu za druhou, vybavila se mi Gorkého slova „Za všechno, co je ve mně dobrého, vděčím knize.“ Ten konec by asi dnes zněl jinak. Za všechno, co je ve mně dobrého, vděčím internetu a sociálním sítím. Ovšem i s tím špatným.

autoři: Vladimír Burjánek , baj