Vladimír Burjánek: Telefon
Protože můj dědeček vlastnil řeznický obchod, měli jsme mezi prvními zákazníky doma telefon. Děda musel občas telefonovat do masny ve městě kvůli objednávkám. Nebo i na jatka, odkud bral také část prodejního sortimentu. Nešlo mi do hlavy, proč máme číslo telefonu 58, když v knize, tedy seznamu účastníků, bylo ve vesnici jen osm stanic.
Náš přístroj využíval často i soused odnaproti z prodejny obuvi zvaný Báťa ke služebním i soukromým účelům. Zatočil kličkou černého aparátu a pokaždé loudil. Poštičkóóó, dejte mi, pěkně prosím - a oznámil místo a číslo, kam se toužil dovolat. Paní v městské ústředně propojila různé kolíčky a účastník mohl mluvit.
Čtěte také
Pevný telefon jsme pak měli dlouho potom, kdy krám u nás už nebyl. Snad nejkomičtější situaci s pevnou linkou jsem zažil v jedné škole, kde pan ředitel měl u ucha sluchátko a pro získání spojení točil kličkou od blízko stojícího ořezávátka místo kličkou telefonu. Přitom kroutil hlavou a nadával, že to ta pošta nebere.
Na pravěk telefonování si vzpomenu občas, když obdržím účet k úhradě svého mobilu. Mám paušál tři stovky a jsem asi génius, neboť moje finanční suma hovorů je v posledních měsících 296 korun a nějaké haléře. Jak to dělám, že se pokaždé trefím k ceně paušálu, nevím. Určitě to ale dobře ví můj operátor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
