Vladimír Burjánek: Hokej

17. listopad 2024

Nedělní káva

Mnozí prarodiče mi možná potvrdí, že úspěchy, radosti i strasti vnuků berou dědečkové i babičky nějak víc a emotivněji, než prožívali to samé u svých dětí, jejich rodičů. To platí i na sportovním poli. S několika dědečky a dokonce i babičkami chodíme našim potomkům fandit na hokej. Od malých žákovských let nejen doma, ale jezdili jsme s nimi i na venkovní zápasy.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Na lovu

Na internetové stránce nás nazvali přehnaně rowdies a zveřejnili i naši skupinovou fotografii. Někteří z nás chodí dokonce i na tréninky. Sledovali jsme naše kluky od minižáků a za ta léta jsme zažili mnohé. I několik veselých situací.

Ve starších žácích měli třeba trenéra, bývalého hokejového ligového brankáře. Dnes na něho vzpomínají jako na vůbec nejlepšího, který je vedl. Neslevil jim nic. Památný je jeho výrok, kterým obvykle hodnotil slabou střelu. Tohle je rána? Než ten puk doletí k brance, tak to podělají mouchy.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: V pohodě

Trenéři se měnili a každý přinesl něco nového. Kliďasové i nerváci, dobří i méně dobří měli své reakce. Jeden po prohraném zápase rozkopával v šatně ze zlosti odpadkový koš. Nejen v domácím prostředí.

Další kouč se proslavil tím, že při odpískaném zákroku proti nám vyletěl jako čert z krabičky a žádal na hlavním sudím vysvětlení. Když mu to arbitr u střídačky vysvětloval, nebyl spokojený, popadl z lavičky hráčů láhev s pitím a překvapeného rozhodčího několikrát pokropil proudem vody. Od svazu dostal trest a několik zápasů pak sledoval dění na hřišti pouze z tribuny.

autoři: Vladimír Burjánek , baj