Dagmar Ruščáková: Příjezdy a odjezdy
Stojím na nástupišti a netrpělivě počítám minuty do příjezdu vlaku. Konečně zase dorazí děti - tedy naše starší vnoučata. Nemůžu se dočkat. Už mi ti dva moc chyběli… A pak, bude legrace. Musím se přiznat, že nejlépe si děti užívám bez přítomnosti jejich rodičů.
Čtěte také
Konečně vystupují, běží ke mně. Objímáme se, smějeme a honem spěcháme k autu. Už mám připravené jejich oblíbené písničky a novou velkou krabičku TicTaců. Barevných. Bílé ani zelené nikdo z nás nemá rád. Víkend může začít!
Vzpomínám na roky, kdy děti byly ještě malé. Na pasení hyperaktivních batolat. Na snahu zabavit absolutně neúnavné předškoláky. „Kde, proboha, neustále berou energii?“ úpěla jsem, když jsem se jim snažila stačit. Pro babičku už je už totiž oblíbené rčení Nicka Cartera - pořád ve střehu - nikoliv rodičovskou samozřejmostí, ale solidní výzvou. Nakonec jsem to vždy zvládla, byť za cenu vystřelené hladiny spotřebovaného kofeinu a nemalého soustředění.
Kafe sem nebo tam, po odpoledním šlofíčku jsem tehdy toužívala rozhodně víc než moji hemživí prapotomci, které jsem k odpočinku musela nutit. Dům se pravidelně propadal do vesele barevného, velmi živelného chaosu.
Čtěte také
Tehdy bych bez váhání podepsala onu vzácnou pravdu, že je štěstí vnoučata mít, stejně jako je po čase vrátit rodičům.
Čas však běží. Patrick už je stejně velký jako já a naše malá Kačenka chodí do třetí třídy. Už to nejsou moje malá koťata. A víte co? Je to úžasné. Můžeme si povídat, pořád je o čem. Každý den jsme se psem v lese a baví nás to. Nechávám jim spoustu svobody a rozmazluju je s jídlem. Jak to má, tedy aspoň podle mě, být.
Potom je zase vezu na nádraží. Veselé, natěšené na cestu domů. Neprozradím jim, že mi je maličko smutno. Později poctivě mávám, dokud se vlak nerozjede. Velmi vděčná za jistotu, že zase přijedou.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
