Vladimír Burjánek: Vzpomínky

28. červenec 2024

Nedělní káva

Když jedu do Prahy, téměř pokaždé se podívám na fakultu, kde jsem prožil čtyři roky studia v posluchárnách i při zkouškách. Dám si z automatu kávu, sednu na lavici ve výklenku, kde jsme sedávali a dívám se na hloučky diskutujících studentů, tolik podobné těm našim. Naše fakulta byla nová, neměli jsme své posluchárny ani koleje.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Nevratné míče

Tehdy v roce 1962 se dokonce jmenovala institut. Teprve potom se stala fakultou a zařadila se do univerzity otce Karla. Na přednášky jsme chodili na začátku do jiných vysokých škol a jejich poslucháren. K filozofům i právníkům. Tam byly přestávky, protože se zrovna boural Stalinův pomník naproti přes Vltavu. Definitivně jsme potom zakotvili v Celetné ulici i s děkanátem.

Obdobné kočování bylo i s kolejemi. Na začátku Vinohrady a kolej 5. květen. Několik desítek studentů dole v tělocvičně, spartakiádní lehátko a pod ním kufr s osobními věcmi. Po třech měsících přesun do ubytovny s deseti lůžky a dále jsme našli a iniciativně si zabrali a upravili starou umývárnu, kde nás bylo už jen pět z jedné školy. Potom každým rokem změna.

Čtěte také

Vladimír Burjánek: Daň vymoženostem

Na konci tramvajové čtrnáctky na Spořilově ještě cesta pěšky a společná ubikace s devíti mediky prvoročáky. Pak dřevěné baráky Na Slupi, kde se topilo v kamnech a nezamykalo. V dalším ročníku kousek od Národního divadla metrové klášterní zdi, ale bylo ústřední topení. Když jsme ve čtvrťáku dorazili na nově postavený Větrník a dvojlůžka v něm, byl to pro nás zázrak.

To jsem nevyjmenoval všechny kolejní štace. Už roky mám jedno přání. Vyrazím do matičky Prahy a během dne všechna místa, kde jsem byl ubytován, navštívím. Jak to ale vypadá, většina jich už neexistuje.

autoři: Vladimír Burjánek , baj