Dagmar Ruščáková: Pod peřinou

8. listopad 2026

Nedělní káva

Ach jo, další viróza! Vytrvalá rýma, kašel a mozek jedoucí v nouzovém režimu. Potřebuju politovat! I zavolala jsem osvědčené kamarádce. Vyslechla si moje kvílení, načež mě uzemnila dotazem. „Počítám, že ležíš v posteli, když je ti takhle mizerně?“ Po chvilce mého rozpačitého mlčení dodala důrazněji: „Ležíš, že jo?“ Hlas jí zavibroval oprávněnou pochybností.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a zkoušela najít plusové body. Ano, měla jsem na sobě domácí oděv. Pohodlné křeslo s taburetkou lze považovat do jisté míry za postel, že?

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Tichá samota

Dokonce jsem v tu chvíli měla na stole půllitrový hrnek bylinkového čaje! „Ležím… skoro,“ potvrdila jsem opatrně.

Nedodala jsem, že když je můj muž na cestách, chodím aspoň jednou denně se psy ven. Stejně to věděla. Rezignovaně si vzdychla, ale politovala mě!

Takže opravdu jsem do té postele zalezla až poté, co se můj muž vrátil. Stačily tři dny, aby polevila většina potíží, které mě trápily skoro dva týdny. Je až neskutečné, jakou moc dokáže mít teplo a klid. Vůbec, když se člověku navíc dostane i péče. Ideálně láskyplné.

Dobře si pamatuju, jak moc jsem se jako malá bouřila proti poklidnému stonání v posteli! Jako většina dětí jsem mívala tendenci být akční i v horečkách.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Myšlenkový řetěz

No, a pak přišla dospělost, péče o vlastní rodinu a poklidné stonání v posteli se stalo spíš mýtem než reálnou možností.

Jenže tentokrát jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Nemuselo tomu tak být! Dokonce, i když jsem byla sama doma.

Mám kamarádky, které by pomohly - pokud bych jim řekla, že je potřebuju. Jenže já si neřekla. Vlastně jsem se rozhodla za ně, že na mě nemají čas. Hloupé, co? Takže když pro změnu kážu já svým dospělým dětem, že nemoci je třeba vyležet, cítím se kapku jako podvodník.

Ostatně vím, že nakonec udělají, co chtějí nebo musejí udělat. Ale stejně jim to říkám. Proč? Protože to doopravdy funguje!

autoři: Dagmar Ruščáková , baj