Dagmar Ruščáková: Jinýma očima
„Dobrá, pro dnešek končíme. Zvládly jsme skoro sto stran. Takže zase zítra, ano?“ Vypínám Skype a cítím hlubokou vděčnost ke kamarádce, autorce několika knih. Můj právě dokončený román totiž prochází tzv. betačtením. Tedy nejde jen o jazykovou korekturu, ale o důkladné proprání celého textu. Od stylistiky až po poznámky stylu: „Já vím, že ty to víš. Ale čtenář ne!“
Každý, kdo kdy něco psal, si je vědom jednoho zásadního pravidla - při korekturách své chyby nevidí. Tedy… aspoň ne všechny. Už proto, že velmi často čte věci tak, jak je chce vidět, a ne, jak v textu opravdu jsou. Je potřeba to mít na zřeteli a zařídit se.
Čtěte také
Tak například pomáhá odstup. Tedy vrátit se ke čtení textu až po delší době, pokud je to možné. Velmi dobré a účinné je i hlasité čtení.
Ale úplně nejlepší jsou jiné oči. Ideálně patřící k hlavě, která umí česky, má cit pro jazyk, a zkušenosti v oblasti práce s textem. Je pravda, že takové betačtení umí pochroumat autorovo ego, ale při správné volbě betačtenáře tato součinnost knížce určitě pomůže.
Při této příležitosti mě pak napadla jiná věc. Jak často spoléháme na jiné oči tam, kde nám to jen málokdy prospívá - tedy ve vlastním životě. Pokud jde o nás samotné, máme tendenci věřit cizím lidem víc, než vlastním touhám a pocitům.
Čtěte také
Svou intuici vytrvale ubíjíme všelijakými příkazy a zákazy. A to dokonce i případech, kdy je rozhodnutí plně v naší režii. Dá se tedy říct, že si jiné oči prakticky implantujeme do vlastní hlavy!
Je na každém, jak se s tím vypořádá. Pohled jiných očí umí pomáhat, pokud hlava patřící k těm očím, má na mysli náš prospěch. Jenže nikdo, ani nám nejbližší lidé, nejdou v našich botách. Takže by jejich pohled neměl být ničím jiným než doporučením. Které buď vezmeme v úvahu, nebo nevezmeme. Korektury našich životů jsou prostě jen na nás.
Nakonec, není lepší dělat své vlastní chyby?
Související
-
Dagmar Ruščáková: V obraze
Ten obraz mě k sobě přivábil navzdory tomu, že bylo strašné horko a za chvíli mi končilo parkování. Stačilo se na něj podívat.
-
Dagmar Ruščáková: Jak dostat babičku do blázince
Bylo nebylo, naše prvorozené vnouče dostalo k prvním narozeninám takřka geniální hračku. Něco jako malé elektronické piano.
-
Dagmar Ruščáková: Chůze nebo meditace?
Jdu pěknou lesní cestou, je krátce po dešti, vzduch voní a ptáci štěbetají. Jdu jen proto, abych šla. Není to vycházka s nějakým cílem, říkám tomu, že jdu chodit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
