Dagmar Ruščáková: V obraze
Ten obraz mě k sobě přivábil navzdory tomu, že bylo strašné horko a za chvíli mi končilo parkování. Stačilo se na něj podívat a najednou jsem stála na prudkém svahu a nohy se mi bořily do promáčených zbytků loňské trávy. Vzduch byl svěží s ostrou příchutí sněhu, který stále ještě ležel na stinných místech. Jasně jsem slyšela bublat potok, divoký z jarního tání.
Pak jsem mrkla, a opět jsem byla ve Vrchlabí, a stála na rozpálené ulici před malou galerií. No vida, Václav Mejvald! Vstoupila jsem, a nechala se pohltit… inu, vlastně svým světem. To proto, že tento malíř, stejně jako já, věnoval své srdce Krkonošům.
Čtěte také
Doteď mě fascinuje, jak dobří malíři dokážou zprostředkovat mnohem víc než jen vnější podobu vybrané scenérie. Pokud ovládnou umění vědomého procítění krajiny, a s pomocí jim blízké techniky svůj osobní pocit vyjádří na plátně, vznikají nezapomenutelné věci. Vůbec přitom nemusí jít o dokonale realistické malby - však si vzpomeňte aspoň na ty nejznámější krajiny Vincenta van Gogha.
Kdysi jsem se rozhodla namalovat tzv. zlaté cesty. V našich lesích je spousta modřínů, takže v době krátce po jejich opadání pěšinky v lese zezlátnou. Pokud se k tomu přidá ještě první sníh na zeleném smrčí, je to pro mě neodolatelný pohled. Takže jsem se snažila… Nejsem zkušený malíř, ale s výsledkem jsem byla celkem spokojená - náznak toho osobního pocitu tam byl.
Čtěte také
Jenže pak bylo třeba dát obraz uschnout, protože olejovým barvám to chvíli trvá. Opřela jsem ho tedy večer o zeď pod velkým kuchyňským stolem. A ráno se nestačila divit! V noci si k němu lehl náš tehdejší pes Max a pohodlně se o něj opřel. Rozhořčeně jsem se dívala na podivuhodnou texturu, jakou na plátně vytvořil Maxův kožich. Ten… pes!
Nakonec jsem se tomu musela smát - vždyť já do lesa vlastně bez psa nechodím. Teď, se zbytky přilepených chlupů, je to nakonec dílo nejen originální, ale i velmi osobní. A to se také počítá, ne?
PS: Ze psa jsem barvu nakonec oddrolila.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
