Dagmar Ruščáková: Vypni si hlavu!

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Hudba v hlavě

Můj muž po mně blýskne nevlídným pohledem. Já vím! Já vím, že ho tohle chování ruší, protože mé pohyby bez problémů registruje periferním viděním a snaží se pak okamžitě přijít na to, čeho se bojím, když on ohrožení nevnímá. Končí to jako obvykle. „Buď tak hodná a neřiď!“ zavrčí na mě. „Spi nebo se dívej kolem, ale pokud nedržíš volant, neřiď!“

To se mu snadno řekne! Jenže jak si mám vypnout hlavu? Řídím auto denně po mnoho let, vnímání okolního provozu mám zautomatizované. Spát v autě vydržím tak deset patnáct minut, víc ne. A na co se mám dívat, když jedeme zdánlivě nekonečným betonovým dálničním korytem?

Přemýšlela jsem nad tím, proč to vlastně dělám. Obvykle jsem ukázněný spolujezdec.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Autocenzura

Umím mlčet a nekřičím ani když se leknu. Martinovi věřím, vím, že je výborný řidič. Má spoustu zkušeností, skvělé reflexy a rozhodně víc trpělivosti než já. Proč tedy mimovolně brzdím?

Zjistila jsem, že je to jednoduché - má jinou techniku jízdy než já, což mate řídící jednotku v mé hlavě. Pokud nemám zavřené oči, automaticky vyhodnocuje rychlosti, úhly a vzdálenosti. Jenže nemá všechny potřebné informace, které dostává, pokud za tím volantem sedím já. Výpočty tedy úplně nefungují a mozek tak každou chvíli spustí planý poplach.

Situaci by vyřešilo, pokud bych si mohla za jízdy číst. Jenže s tím zase kategoricky nesouhlasí můj žaludek! Nejsem já chudák? :) Nedá se nic dělat - pokud jsem spolujezdcem, musím i nadále trénovat sebeovládání. Hlavu si totiž pořád ještě vypnout nedokážu.