Dagmar Ruščáková: Autocenzura
Něco vám řeknu - jsem chudák! Jak mám psát nesmrtelné drama, když mi do toho pořád někdo mluví? A ty ironické poznámky, jako třeba: „tohle do auta neposkládáš“, případně „kde na to vezmeš“. Někdy si říkám, že je zázrak, že nakonec jako divadlo vůbec něco hrajeme!
Čtěte také
To je tak. Mám divadlo. Autorské. Takže pokud máme něco hrát, musím to nejdřív vymyslet a pak napsat. Copak téma a příběh, to mě dokáže napadnout relativně snadno, můj mozek má výlety do fantazie rád. Ale napsat to, to je úplně jiná liga! Potíž je v tom, že je to jen první z prací, za které jsem odpovědná.
Když už to jednou napíšu, budu totiž fungovat i jako režisérka, scénografka a návrhářka kostýmů. No, a nakonec mám na starosti i financování všeho, co vymyslím a naplánuju. Takže už je vám asi jasné, kdo na mě během psaní pořád útočí. Je to moje vlastní hlava! Jen v jiných rolích.
Čtěte také
Tak třeba vymýšlím scénu, které by to slušelo venku, v přírodě. Jako autorka to úplně vidím! Jenže mi do klávesnice nahlédne scénografka a zavrčí: „Jak myslíš, že ten les asi uděláme? I kdyby se to povedlo, dokážeme to pak nacpat do auta? Pamatuj, nemáš náklaďák… ani dodávku ne!“ Kostymérka je tam vzápětí: „Jsi si vážně jistá, že chceš psát o kněžnách? Takový kostým neošidíš!“ A ekonomka už z dálky křičí: „Určitě to bude hrozně drahé!“ Pak tu má být pro autora nějaká svoboda, že jo.
Přesto se mi tento týden podařilo dokončit další hru. Jmenuje se „Před Bivojem za Bivojem nikdo nesmí stát“, takže už je vám asi jasné, o jaké kněžny tam půjde. Teď nastane čas, kdy se budu hádat sama se sebou o kostýmy, scénu, rekvizity a peníze. Mezi tím budeme zkoušet, takže se budu pro změnu dohadovat se svými spoluherečkami.
Jeden by nevěřil, že tohle všechno vlastně dělám pro radost!
Související
-
Dagmar Ruščáková: Kuchařky
Bylo to pár dní po Vánocích, když mi můj mladší syn poslal sérii fotek, dokumentující precizní přípravu chilli noc carne včetně velmi lákavě vypadajícího výsledku.
-
Dagmar Ruščáková: O štěstí a mentálních mapách
Jdu studeným zimním lesem, těším se z jeho krásy, čerstvého vzduchu a psů radostně šmejdících kolem cesty. V lese moje duše vždycky pookřeje, čerpám z něj sílu a útěchu.
-
Dagmar Ruščáková: Pod sprchou
Je to chvíle, na kterou se těším, ať je venku horké léto, studená zima nebo cokoliv mezi tím. Večer před spaním si stoupnu do sprchy a smývám ze sebe neklid uplynulého dne.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
