Dagmar Ruščáková: Jazyková škobrtnutí

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Rodinné zrcadlení

Musím říct, že se bavím. Malé děti objevující taje rodného jazyka s ním někdy dokážou úžasné věci a já jsem jazykohravá od přírody. Kačenka se už většinou domluví velmi dobře, i když její r a ř chce ještě práci. Nebojácně pěstuje svoji češtinu a pokud někde škobrtne, dokáže si vypomoct. Potom je na dospělých, aby si její výroky přebrali.

Na podzim jsme šly jako obvykle se psy lesem, když Kačenka najednou zbystřila, ukázala prstíkem mezi stromy a nadšeně pravila: „Babičko, taky jsme minule našly tu bábovku!" Na okamžik jsem byla zmatená - co to mohlo být? Potom jsem si vzpomněla: „Jo, myslíš tu houbu, babku?" Kačenka šťastně přikývla a vyběhla z cesty do borůvčí. Co kdyby tam ještě nějaká ta bábovka… eh… babka byla!

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: O štěstí a mentálních mapách

Největší a nejdelší nedorozumění nám však způsobil rampouch. Kačenka se mě opakovaně ptala, kdy Berry - naše fenka německého ovčáka - bude mít rampouch. Znovu a znovu jsem jí vysvětlovala, co to rampouchy jsou, jak vznikají, a že není moc pravděpodobné, že by se objevily v Berryině kožichu. Dítě se na mě dívalo s poněkud rezignovanou trpělivostí. Tohle jako má být vševědoucí babička???

Nakonec jsme si porozuměly. Nakládala jsem zrovna psy do auta, což znamená, že jsem musela vytáhnout a použít nástupní rampu. Berry má poměrně velké ortopedické problémy, nesmí skákat. Kačenka se najednou rozzářila, ukázala na rampu a s uspokojením konstatovala: „Tak vidíš, že má Berry rampouch!"

Přiznám se, že jsem to neustála, a rozesmála se. Ovšem Kačenka je velkorysá, odpustila mi to. S babičkami musí mít člověk trpělivost.