Dagmar Ruščáková: Za hranicí paměti

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Navždy spolu

Když jsem byla malá, brala mě někdy do práce s sebou. Nedávno mě napadlo, že jsou to nejspíš jedny z mých úplně prvních vzpomínek, které jsem schopná nějak časově určit - právě proto, že to nebylo doma.

Pamatuju si, že dole v přízemí byla jídelna, kde bylo všechno natřené na hráškově zeleno - stěny, dlouhé lavice v trpasličí výšce a tomu odpovídající nízké stoly. Když jsme dostali jídlo, říkávala paní učitelka: „Dobré chutnání!“, my jsme sborově odpověděli: „Děkujeme za přání!“, aby paní učitelka zvedla s úsměvem prst a dodala: „A bez povídání!“ Počítám, že mi mohlo být maximálně pět let.

Tento týden mám doma vnoučata

Opravdu se snažím, aby si sedmiletý chlapec a tříletá holčička užili klasické „prázdniny u babičky“, se vším, co k tomu patří.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Umění darovat

Tedy s neuspěchanou pohodou, smíchem, dobrým jídlem, a tak velkou svobodou, jakou mohou ve svém věku dostat. Doma, na zahradě nebo v lese, všude mají za patami naše dvě fenky, které s nimi radostně sdílejí dětská dobrodružství.

A já si říkám: Patrick si už bude ledacos pamatovat, ale malé Kačence tyto časy zůstanou kdesi za hranicí paměti. Je to zvláštní pomyšlení, že? Jistě, mnoho věcí se bude pravidelně opakovat, pozná naši zahradu i okolní lesy ve všech ročních obdobích. Ale pokud jí to někdy za mnoho let nepřipomenu, tak úplně zapomene, jak si včera v královédvorské zoo udělala svébytný sémantický rozbor: „Surikaty, surikatky… já jsem Katka… takže jsem Surikačenka!“