Dagmar Ruščáková: Navždy spolu

2. únor 2020

Nedělní káva

Seděli jeden vedle druhého, drželi se za ruce a sem tam přišla chvíle, kdy se on otočil k ní a něžně řekl: „Růžičko moje…“ Ne, není to citát z červené knihovny. Takhle sedával můj děda s babičkou na gauči v obýváku, drželi se za ruce a koukali na televizi. Růžičko moje… Tolik lásky v tom bylo!

Oba se dožili vysokého věku a užili si společného času ještě i poté, co oslavili zlatou svatbu.

Čtěte také

Dagmar Ruščáková: Stárnout s grácií

Přestože občas byli jako oheň a voda - babička měla opravdu planoucí temperament - dokázali spolu přestát všechno, co na ně osud nastražil a nechali po sobě velkou fungující rodinu. Moji rodiče byli druhý takový pár, který jsem mohla zblízka sledovat.

V době, kdy je prvním přikázáním jednotlivce jeho svoboda, kdy se co chvíli píše a mluví o nepřirozenosti monogamie, kdy je pro spoustu lidí sňatek jen nepotřebným cárem papíru, stále existují lidé, kteří to zvládli. Dokázali žít se svým partnerem celý život a ještě vypadají, že jim to svědčí!

Přemýšlela jsem, jestli na to existuje nějaký návod.

Jak na to, když je v každém vztahu tolik proměnných?

Eh, rozhodně to není snadné. Když už najdete partnera, kterého milujete, musíte mít šanci spolu žít a prorůstat jeden druhým, což stojí spoustu poctivé každodenní práce. Láska nestačí, musí se přidat důvěra. Také odvaha a optimismus!

Dokázali spolu přestát všechno, co na ně osud nastražil a nechali po sobě velkou fungující rodinu (ilustrační foto)|foto: Fotobanka Pixabay

Myslíte, že už tohle je hodně? Pak vězte, že navíc je nutné mít ještě aspoň trochu štěstí. Bez něho to fakt nejde, osud umí být nevypočitatelný.

Ale když se takový vztah podaří, získáte něco, co se opravdu, ale opravdu nedá koupit ani za všechny poklady světa. Je to… těžce vydobytý dar. Vítězství, čestný doktorát školy života, díky kterému vás nastupující stáří nemusí až tak bolet.

autoři: Dagmar Ruščáková , baj