Dagmar Ruščáková: Stárnout s grácií
Dívala jsem se na obrázek krásné ženy v bílých plavkách, elegantně naaranžované na jakémsi kameni, a popuzeně četla titulek, který článek s obrázkem uváděl: „Jak stárnout s grácií.“ Ona dáma na šedesát opravdu nevypadala - popravdě většina normálních žen tak, jako ona, nevypadá ani ve čtyřiceti. Snad napoví, že to bývala modelka.
Přemýšlela jsem o tom, odkud pramení moje pobouření. Vždyť znám účel titulků a bývám proti nim odolná. Tentokrát se však nadhled nedostavil a mě došlo proč - bylo to osobní. Něco ve mně rozzlobeně vykřiklo: Jak souvisí krása s uměním stárnout? Znamená to snad, že většina normálních lidí nemá šanci k onomu „stárnutí s grácií“ dospět?
Znám víc okouzlujících starších lidí, muže i ženy, a rozhodně ani jeden z nich nepostavil svůj šarm na nepomíjivé kráse. Podle mě stárnout s grácií znamená umění možného. Tedy dokázat přijímat změny dané vyšším věkem s nadhledem, nerezignovat na to nejlepší, čeho ještě dosáhnout mohu, nelpět na tom, co už je mimo moje možnosti, a ještě si přitom zachovat dostatek humoru a sebevědomí, aby si člověk dokázal život užívat.
I tak je to těžké, a ne každému se to úplně povede. Tak například - kde vzít v pokročilejším věku potřebné sebevědomí, pokud doteď chybělo? Jak čelit zdravotním problémům? Kde brát zdroj humoru a dobré nálady? Nízké číslo na osobní váze to věru není - byť uznávám, že někdy může pomoct.
Stárnout s grácií se podle mě dá hlavně tehdy, když milujme, cítíme se milováni, chceme a dokážeme světu stále ještě něco dávat a přijmeme se takoví, jací skutečně jsme. Krása opravdu není podmínkou, spíš bych vsadila na činorodost, bystrou mysl, smysl pro humor, laskavost a porozumění. Ty totiž fungují vždycky.
Dagmar Ruščáková, novinářka a publicistka, šéfredaktorka internetového deníku o zvířatech a lidech Dedeník a externí spolupracovník Českého rozhlasu Hradec Králové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
