Vladimír Burjánek: Povánoční smutnění
Je po Vánocích. Tenhle čas jsem nikdy neměl rád a považoval jsem ho snad za nejhorší v celém koloběhu roku. Nic na tom nezměnil ani od mládí slavený Silvestr se svým veselím a zábavou.
Čtěte také
Bylo mi vždycky nesmírně líto a smutno, že to kouzelné období plné očekávání, rozechvění a tajemné zvědavosti zmizelo mávnutím kouzelného proutku někam vzhůru a vrátí se opět za strašně dlouho. Miloval jsem a dodnes mám rád celý předvánoční čas. Vychutnával jsem si každý adventní den, kdy jsme byli blíž štědrovečerní tajemnosti.
Už ve škole, pak na gymnáziu, čtyři roky při studiu jsem plnými doušky vstřebával předvánoční kouzlo Prahy. Nerad vzpomínám na doslova zelený vánoční čas, který jsem nuceně prožil při ročním vojenském pobytu. Pokažený Štědrý den nezmírnil ani řízek s bramborovým salátem na hliníkovém tácu při předčasné večeři a láhev vína pro sto lidí na rotě od majora z praporu.
Čtěte také
Vánoční prožitky vlastní se pak umocnily o nedočkavost a těšení našich dětí, za pár let vnuků a teď už i pravnuků. Pocity a vjemy vrostlé do člověčího stromu mají hluboké kořeny. Proto máme tak rádi své rodinné zvyky, tradice a roky osvědčený, byť opakovaný rituál Vánoc. Se vším co k němu patří.
Staré ozdoby na stromku, zažloutlé betlémské figurky, medvědí tlapky upečené podle receptu ze sešitu v ohmataných deskách a cinkání zvonku, jehož hlas nás zve k nadílce. To všechno je letos už časem minulým. S nadějí budeme čekat, že se to za rok vrátí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
