Dagmar Ruščáková: Krása v nemilosti

Není na tom nic divného. Přestože jde o stará venkovská stavení, jejich tvary jsou harmonické, jako by je projektoval nejlepší architekt. Eh… Možná by bylo přesnější říct architekt ze staré školy. Protože mám dojem, že někdy po druhé světové válce v uměleckých kruzích vyšla krása a harmonie tak nějak z módy.

Uznávám, nejsem odborník. Ale zajímám se, hodně cestuju, umění ke mně dokáže mluvit. Bohužel mám dojem, že v touze odlišit se od tvorby předchozích staletí umělce oslovuje především disharmonie ve všech možných podobách. U umění mi to až tak nevadí, protože se mu mohu vyhnout. Ano, popouzí mě, když jsou krásné věci označené za kýč, ale mohu s tím žít.

Disharmonie, ošklivost a brutalita v architektuře jsou ale úplně jiná věc. U nás máme štěstí, protože naprostá většina našich měst a městeček má historické centrum. To bývá málokdy nevlídné, protože tehdy lidé chtěli hezké a účelné prostředí pro život, obchod a práci na jednom místě.

Dřevěné stavby v muzeu v Rožnově|foto: Roman Verner

A teď to srovnejte s poválečným brutalismem, s oslavou betonu. S architekturou, jejímž cílem bylo ukázat lidem jejich malost a nevýznamnost. Nebo oslava prázdných strohých prostor, kdy se útulnost interiéru posune - stejně jako krása v umění - do oblasti bytového kýče.

Moderní architektura, když máme štěstí, dokáže stvořit hezký dům. Obvykle solitér, bez návaznosti na své okolí. Ale nevytváří městské čtvrti, kde se lidé mohou cítit dobře. Přitom architektura tu moc má! Napadlo někdy moderní architekty, proč největší cenu mají byty v historických a prvorepublikových čtvrtích?

Krása dnes možná není úplně moderní. Ale člověk ji pořád ještě ke spokojenému životu potřebuje…

Dagmar Ruščáková, novinářka a publicistka, šéfredaktorka internetového deníku o zvířatech a lidech Dedeník a externí spolupracovník Českého rozhlasu Hradec Králové.

Dagmar Ruščáková|foto: Milan Baják