Dagmar Ruščáková: Umění darovat
Koukám se hezky na ozdobený plátěný sáček, ve kterém mi předala vánoční dárek moje kamarádka Dana. Vím, že ho malovala už v červenci při svém pobytu v Kyrgystánu. Tiše žasnu, že svedla nic neříct ani ukázat skutečně až do Vánoc!
To bych nedokázala. Jsem totiž nedočkavý dárce. Vzrušení nastane už ve chvíli, kdy mě napadne ten extra speciální dárek, kterým chci někoho potěšit.
Čtěte také
Ve chvíli, kdy se mi ho podaří získat, mi už jde pára z uší samou touhou ho budoucímu obdarovanému strčit pod nos, abych viděla, co na to řekne. Že bude mít radost. Mám ohromnou radost, když udělám radost!
Zrovna jsem chtěla napsat, že jsem tak trochu dětinská, když mě napadlo… děti! Jsou tak upřímné, když něco dostanou, tak se těší na Ježíška a člověk by udělal opravdu hodně pro jejich šťastný smích. Děti milují dárky… Je třeba jim však dostatečně včas ukázat, že není hezké dárky jen přijímat, ale i dávat.
Pamatuju se, jak jsem jako malá hrdě kreslila obrázky pro rodiče, jak jsem se s vervou snažila co nejkrásněji zabalit vařečku, kterou jsem koupila jako dárek mamince. Považte - koupila! Poprvé! V mých očích to tehdy bylo mnohem víc než cokoliv, co jsem dokázala uplácat vlastníma rukama.
Měla jsem štěstí, protože moji rodiče uměli dárky přijímat
Dokázali být věrohodně překvapení a potěšení. A nejen to - dárky nekončily někde v šuplíku, ale byly používány nebo hrdě vystaveny.
Čtěte také
Bezprostřední odezva rodičů mě naučila štěstí z darování.
Tehdy jsem si myslela, že umět dávat je těžší než přijímat. Teprve léta dospělého života mě poučila, že to vůbec není jednoznačné. Copak přijímat věci, to ještě jde, potíže spíš dělají láska, vděčnost a někdy i jednoduchá pomoc. Možná i proto, že na přijetí citů i pomoci se musíme otevřít. Přiznat svoji zranitelnost. Důvěřovat.
Když se tak nad tím zamyslím, tak s chutí někoho obdarovat může být kolikrát i snazší
Související
-
Dagmar Ruščáková: Kyselo
Dívala jsem se s uspokojením na rostoucí zásobu sušených hub. Už nemusím schovávat zbytky na vánoční polévku a občasnou bramboračku. Mám dost.
-
Dagmar Ruščáková: Hodnota prázdnin
Byl to takový malý rituál. Maminka s babičkou přebíraly věci, ze kterých jsme přes prázdniny vyrostli, a babička k tomu dodala: „No jo, děti jsou po prázdninách větší.“
-
Dagmar Ruščáková: Zamračte se za mě!
Když jsem viděla známé obrázky, neodolala jsem. Na královédvorské radnici byla zrovna výstava Nepraktových vtipů a hned ten první mě dostal.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
