Dagmar Ruščáková: Koně, koníčky, koně…
Stojím vedle koňského boxu a díváme se na sebe. Na jedné straně já, na druhé nádherný bílý hřebec. Kolem nás znějí hlasy komentované prohlídky, ale pro mě se na okamžik zastavil čas. Ozve se zafrkání a velká koňská hlava se skloní k mé připravené ruce.
Čtěte také
Něžně hladím jemné chřípí, kůň mi klidně oddechuje do dlaně a najednou mám pocit, jako by se zacelila rána v mé duši - rána, o které jsem vůbec nevěděla, že ji mám.
Výlet do Národního hřebčína v Kladrubech jsem plánovala dlouho, ale došlo na něj až v půlce července. Já i můj muž jsme se jednoduše těšili na koně. Naprosto jsem netušila, jak silný zážitek to pro mě bude. Toho dojetí… ale proč?
S naprosto nelogickou láskou ke koním jsem se patrně už narodila. Nikdo v rodině koně neměl, nejezdil na nich, nic. A já výskala radostí od chvíle, kdy jsem koně poprvé viděla. Nikdo tu vytrvalou a neslábnoucí mánii moc nechápal. Moje maminka občas říkala, že se neměla jako těhotná chodit dívat na koně z Xaverovského hřebčína - třeba bych pak byla normální!
Mluvila jsem o koních, kreslila koně, četla o koních a od nějakých dvanácti pak konečně chodila na jízdárnu a skutečně u koní byla. Víte, v sedmdesátých letech v Praze to s koňmi opravdu nebylo jednoduché… Přestala jsem jezdit už na vysoké, ohromné nároky na brigádnické hodiny se těžko srovnávaly se studiem.
Čtěte také
Můj život šel dál bez aktivní koňské přítomnosti. Nelitovala jsem - žila jsem dobře, zajímavě, hodně cestovala. Mými průvodci se stali psi - další z mých zvířecích lásek.
Fotek a videí s koňmi mám plný Facebook, reálné vídám skoro denně - na venkově o ně dnes naštěstí není nouze. Ale… už roky jsem se vlastně žádného koně nedotkla! Nikdy by mě nenapadlo, jak strašně mi to chybí.
A tak vám s nedělním ránem nenápadně připomínám - nezapomínejte na své dětské lásky, na touhy, které vás formovaly. Ony nemizí, jen v běžném životě občas zapadají prachem. Foukněte do prachu, možná budete překvapeni, co se pod ním skrývá!
Související
-
Dagmar Ruščáková: Jak dostat babičku do blázince
Bylo nebylo, naše prvorozené vnouče dostalo k prvním narozeninám takřka geniální hračku. Něco jako malé elektronické piano.
-
Dagmar Ruščáková: Chůze nebo meditace?
Jdu pěknou lesní cestou, je krátce po dešti, vzduch voní a ptáci štěbetají. Jdu jen proto, abych šla. Není to vycházka s nějakým cílem, říkám tomu, že jdu chodit.
-
Dagmar Ruščáková: Koho nahradí roboti?
„Na co si ti dva hrajou?“ Můj muž svírá volant o něco pevněji, než by musel, jak se snaží ovládnout podráždění. Na dálnici před námi se totiž předjíždějí kamiony.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
