Dagmar Ruščáková: Veverky
Přijíždím na své oblíbené parkovací místo u lesa. Vypínám motor a pozorně se rozhlížím - pokud máte v autě dvě nadšené vlčky a krajina je plná zvěře, naučíte se takové věci nepodceňovat. A ejhle, po kmeni velkého buku, stojícího hned před autem, běží hlavou dolů veverka!
Čtěte také
Radostně se usměju, protože za první veverkou následuje druhá, třetí a čtvrtá! Čtyři čokoládově hnědá mláďata sviští po širokém kmeni nahoru a dolů ve víru veselé hry. Vzápětí se rozeběhnou mezi stromy. Fenky vzadu v autě kňučí - honění veverek je nejspíš geneticky zakódovaná psí vášeň. Veverčata se nakonec s mojí pomocí rozmístí po okolních stromech, takže já a psi můžeme vyrazit na vycházku.
Mám velkou radost, že i naše původně hlavně jehličnaté lesy ožívají veverkami - zatím jich tu moc nebylo. To když jsme žili v Norsku a v Anglii, bylo v místních lesích prakticky převeverkováno. Byly to ty šedé, větší než naše a drzé byly… inu, jako lázeňské veverky!
Svým tehdejším psům jsem dávala na obojky maličké rolničky, aby ty potvůrky nepřekvapili a neublížili jim. Nemusela jsem se bát, veverky si snadno poradily i s rychlými vlčáky.
Čtěte také
Což mi připomnělo jednu neslavnou historku. Stalo se to v Norsku při vycházce na ostrově Kalvoya. Psy jsme měli na flexivodítkách, kolem byl mírumilovný dav nedělního dopoledne. Najednou Kazan uviděl veverku a vyrazil za ní. Překvapil mě natolik, že jsem vodítko nestihla zaklapnout, takže k rozběhu využil celých osm metrů jeho délky.
Dál už to vypadalo jako v kresleném filmu, protože vodítko jsem nepustila. Ač nejsem bytost éterická, stejně jsem doslova vylétla a teprve po několika metrech oddalovaného pádu jsem skončila na zemi - špinavá, odřená a nadávající. To už byl u mě zpátky Kazan. Starostlivě ke mně sklonil svoji ušlechtilou hlavu, tak podobnou populárnímu komisaři Rexovi, a pravil: „Nic si z toho nedělej, já ji taky nechytil!"
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
