Dagmar Ruščáková: Vtištění
„Tak tohle je naše Gracie," řekl mi hrdě jeden známý, když mi představoval mladou fenku německého ovčáka. Psice zaslechla své jméno a otočila k pánečkovi hlavu s milujícím pohledem. Ten pohled byl univerzálně psí, ale ten pohyb, i s tou mírně nakloněnou hlavou, byl typicky vlčáčí. A mě srdce poroztálo.
Mám ráda psy - odjakživa. A nejvíc ze všech psů mám ráda vlčáky, tím myslím souhrnně ovčáky s vlčí podobou. Což většinou znamená větší, pracovitá a ostražitá zvířata, s inteligentníma očima, dlouhým čenichem a vztyčenýma ušima. Takhle je v mé duši zapsán pes s velkým P. Třeba v srdci mého otce zase panuje veselý kudrnatý pudlík, u jedné kamarádky to jsou dlouhé uši bloodhoundů, u jiné dobromyslné tváře labradorů.
Neznamená to, že by se mi nelíbili jiní psi. Jen já mám pod pojmem pes prostě vtištěné ty vlčí uši. Ano, klíčovým slovem je… vtištěné, dnes myslím pozitivně vtištěné. Řekla bych, že lidská mysl je velmi ochotná přijímat vtištění, a to ve spoustě oblastí, nejen u psů - může to být třeba i jídlo, zařízení interiérů nebo typ auta. Stačí nějaká silná pozitivní zkušenost nebo emoce a je to tady!
Přemýšlela jsem nad tím, do jaké míry takové vtištění souvisí se vkusem a došla jsem k názoru, že proti vkusu je to mnohem víc pocitové. Že se nám dokonce mohou vtisknout věci, které jsou se vkusem v rozporu, a to dokonce i s tím naším! Obvykle se potom omlouváme slovy: „Já vím, ale nemohla jsem si pomoct!"
Pokud ještě můžeme svým vtištěným jevům s rozumem podlehnout, je to dobré. Potíže nastávají, když je třeba jít proti nim. Já třeba vím, že jednou nebudu mít sílu a kondici na to, abych mohla mít svého vlčáka, natož ve dvojici, jak je mám dnes. Nějak to vyřeším, ale je mi jasné, že když se na mě potom něčí ovčák koukne, srdce mi zase změkne.
Jako se to stává jiným lidem, kteří s rozněžněnýma očima hladí ty moje a vzpomínají na psy svého života...
Dagmar Ruščáková, novinářka a publicistka, šéfredaktorka internetového deníku o zvířatech a lidech Dedeník a externí spolupracovník Českého rozhlasu Hradec Králové.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
